What's up?

What has changed? I don't give a fuck.

4. october 2016 at 22:13 | Nikki Allen


Kdybych měla na prstech spočítat, kolikrát se mi v normální běžný všední den v té budově zvané "škola" udělá špatně, potřebovala bych mnohem víc rukou, než mám. A taky by se mi to hodilo na psaní úkolů, ale whatever, stejně je tento rok nepíšu. (A nemám to v plánu.) Dneska mám náladu pouze přemýšlet (jsem totálně vyřízená), tak tady máte kratší (doufám) úvahu na téma změny v mém přístupu k různým věcem. Jo, a dopředu se omlouvám milovníkům spisovné češtiny, nejsem úplně naladěná…

Mám pocit, že mám pořád mozek lehce zajetý ve svých starých kolejích, ačkoliv už se k nim vracím jen občas (nedivte se, rozbité koleje jsou rozbité koleje, nefungují), takže se stává, že setrvat v ignoraci, v klidu a "nevyšilování ze všeho" je celkem těžký úkol, ačkoliv s tím od září většinou - dá se říct - nemám sebemenší problém. Sem tam se mi zamotá hlava nebo sevře žaludek, když odevzdám další prázdný papír pouze s úhledným podpisem, ale během pár minut to přejde, a jsem zase v pohodě. Od loňska se toho dost změnilo.

Tak třeba včera jsem přišla s novou teorií. Tak pozor, Nikki jde vysvětlovat. Teda jako praktikuju to už tak měsíc, ale až včera jsem si to v hlavě pojmenovala. Přesný název by zněl zřejmě asi takhle: "I DON'T GIVE A FUCK." No a teď ta úvaha že jo.

Mám-li si vybrat, jestli chci jedničku za pět hodin učení něčeho, co v životě nepoužiju, jako jsem to praktikovala dosud, a což znamenalo, že jsem totálně postrádala svůj osobní a společenský život pouze a jen kvůli posedlosti být nejlepší a premiantka (což jsem taky byla), nebo jestli chci tři mínus za to, že jsem se na to něco ani nepodívala, maximálně jsem to jednou slyšela ve škole, ale ani jednou jsem si to nepřečetla a nezabila jsem s tím ani vteřinu svého osobního života, jehož čas jsem mezitím využila mnohem smysluplněji, a dělala jsem něco, na čem mi záleží, bez ohledu na to, že dostanu špatnou známku, vyberu si druhou možnost. Ty vole nějaké dlouhé souvětí, ne? Češtinářka by mě zabila. Ale to udělá stejně, až jí předvědu své (ne)znalosti z literatury, takže co. (EDIT: Tohle jsem psala včera, a dneska mám nějakou záhadu z té literatury za 1, a to jsem 98% testu okecala vlastními myšlenkami, a překvapivě jsem se na to předem ani nepodívala, hah.)

Asi si řeknete, co jako blbnu, že to je relativně v pohodě, ale ještě před nějakou dobou bych svému budoucímu já nevěřila ani slovo. U většiny lidí je normální, že na školu kašlou, ale u mě je to rarita. Chápeme se, že? Říkejte tomu, jak chcete, ale byla jsem zřejmě šprt. To slovo nenávidím, ale je to celkem výstižný popis. Samé jedničky, žádný život. (Leda tak imaginární, hah.) Letos jsem to otočila o 180 stupňů a možná o víc, a je to TAK brutálně viditelné, že si občas pořád mám tendence nadávat, proč kurva nesedím nad hromadou učebnic a nestuduju úplně všechno, až do těch malinkým písmem psaných poznámek pod čarou.

Všichni jsou ze mě lehce v šoku, protože mezitím, co se ode mě očekává, že budu lamentovat (tohle slovo používá moje babička, a je to možná i archaismus, ale co já vím, že jo) nad chybějícím půl bodem z hodnocení třístránkového testu, protože jsem tam měla jednu blbou chybu (samozřejmě z nepozornosti), tak si úplně v pohodě stoupnu před tabuli, když se někdo usmyslí, že mě zrovna vyzkouší, a na 90 % otázek odpovím s pitomým úsměvem neviňátka, že nemám tušení, a vůbec mě to neštve, a těch zbylých 10 % tak nějak okecám vlastními slovy, z toho, co si pamatuju z hodiny, pokud jsem tam byla a nespala jsem. (Takže většinou špatně, ehm.)

Pro dokreslení atmosféry, po naštvané kritice profesorky po zkoušení se, jakoby nic, usadím zpět do lavice, a pokračuju v surfování ve svém telefonu, čtení knihy, spaní, kreslení, koukání z okna nebo psaní básniček, zkrátka čehokoliv, co jsem rozdělala před tím, než mě vyvolala, a přestanu pouze v případě, že slyším své jméno, a to se na pár vteřin zmateně rozhlédnu kolem sebe a pak opět sklopím hlavu ke své činnosti.

Jediné, co mě asi tak nějak žere, jsou dva z mých odborných předmětů, které jsou zároveň maturitní, a možná se dá říct u mě oblíbené, a nechci si to úplně u těch učitelů zkazit, když jsem si tak pracně tu pověst budovala… A taky právě z práva (čeština, pls) mám skoro jedinou jedničku od začátku roku. Sice to není na potlesk, ale určitě to stačí k zamyšlení. (No, i když teď mi "hrozí" i další jednička z mluvnice, protože tak nějak přirozeně umím česky, a jako nestěžuju si…) Panebože, kdybych tenhle článek poslala svému já tak před půl rokem, asi bych s největší pravděpodobností v minulosti vynalezla stroj na cestování časem a přiletěla bych si do přítomnosti dát facku. Nekecám.

Víte, jak poznáte, že vám jsou známky ukradené? Když si přečtete, že máte z matiky průměr 4,14, tak máte radost a nadšeně se usmíváte se slovy: "Zrovna nepropadám, to je bezva!" A mluvím naprosto vážně.

Ehm, právě jsem zpozorovala, že tohle kecání nemá prakticky žádnou pointu a taky, že nikam nevede. Ve zkratce: pokud vám to vyznělo, že jsem momentálně vykašlala na školu, tak jste mě pochopili správně. Ne, že by mi na škole nezáleželo, chci tam zůstat a vím, že propadat nebudu, protože nejsem úplně pitomá (a tu teď matiku vynechme, dík) a jsem schopna vyplodit z hlavy tolik věcí, že sama sebe občas překvapuju, takže se asi ukotvím na průměru a troufnu si říct, že z dosti hodin vybruslím i s dvojkou nebo jedničkou, s ohledem na štěstí, přirozenou inteligenci nebo náhody. (A pro vysvětlení k překvapování sama sebe: Jakože třeba nemám tušení, odkud vím, co je trajektorie. Fakt nemám šajna.)

Předpokládám, že je dost možné, že mě to přejde, a ve čtvrtletí, pololetí nebo tak, až uvidím svoje známky, nebudu dělat nic jiného, než že budu studovat, protože mi vstanou všechny vlasy na hlavě, ale momentálně spokojeně chilluju... Prostě bez motivace to nejde, a já žádnou teď nemám. No, teda mám, ale to třeba jen pro angličtinu, ve které jsem zůstala celkem perfektní (ego up) a nehodlám to měnit, ale to jde tak nějak samo a ani to vlastně neberu jako školní předmět, jako spíš koníček… Naše škola letos asi pojede na zájezd do New Yorku, takže mám celkem depku ze svého socka-life, ale to zase jindy.

Dá se říct, velkou roli v tom možná hraje i to, že jsem ve škole ztratila člověka, který byl mou nekončící inspirací a motivací a teď se mi do ničeho nechce, a navíc si chci trošku užívat. (Jojo, "zlomený srdíčko", ale nebudu si stěžovat, takže to radši zakecám.) Abych dokončila myšlenku, je teoreticky nemožné užívat si, když prosedíte celej den ve škole, pak jedete rovnou domů a do noci se zase jen učíte, logicky.

Prostě chci rebelovat. Chci vyvádět. Nejde mi o to, být nejlepší pro ostatní, ale být co nejlepší pro sebe. A momentálně mi to takhle vyhovuje. A navíc to upřímně strhává pozornost, když se takhle chovám. A to mi jakože vadí nebo ne? Bože, moje úvahy se asi nedají moc číst a chápat, co? Pokud jste dočetli až sem a pochopili jste alespoň polovinu mého sdělení plácání do větru, tak tleskám. Upřímně, možná ani nevím, co chci, možná to mám schované v hlavě a jen to nevyjádřím slovy a možná to vím přesně, ale mám momentálně v hlavě takovej bordel, že vám to teď prostě neřeknu, i kdybyste drželi dvacet minut ve fitness pozici "prkno", což nedáte, tak se o to ani nesnažte. Dala bych si něco dobrého k pití, uaaaah!

Je příšerný, kolik toho v hlavě mám a jak špatně se to formuluje do vět! Většinu toho, co jsem vlastně původně chtěla říct, jsem asi neřekla, ale když koukám na ten počet slov (už pár set přes tisíc), tak bych se jako měla krotit… Pokud vám tyhle články připadají k něčemu, tak se zase brzo vykecám, protože se tím skvěle zabíjí čas a neskutečně mi chybí psaní. Anebo vlastně… Ten pocit když zapomínáte na svou novou osobnost. Napíšu, co budu chtít a kdy budu chtít, tak snad vám to bude vyhovovat tak, jako mě. HHHH. A děti, neflákejte školu! :)))




PS: Nezbláznila jsem se a nemusíte mě morálně poučovat, díkes. Jsem to pořád já, jenom mě to všechno tak nějak zajímá míň a míň. Tlemící smajlík.


Distribution of leaflets // Part II.

22. august 2016 at 10:24 | Nikki Allen


Nebudu to protahovat, tady jsou NEJČASTĚJŠÍ VĚTY ROZNAŠEČE LETÁKŮ, které jsem vám slíbila v minulém článku. Pokud jste ho nečetli, tak šup! Věty a výroky jsou samozřejmě moje. Vypozorovala jsem, co jsem schopná namlít jen tak, když mě nikdo neslyší… Aneb jak to dopadne, když si začnete povídat sami se sebou, protože se nudíte. Jdeme na to. (Vrrrr!) Budu potěšena, když se pobavíte alespoň tak, jako já při sepisování. Ještě řeknu, že jsem chodila po vesnicích a odlehlých vilkových částech. Žádnej panelák jsem nepotkala… A celou dobu bylo až moc krásný počasí...

Berte to takhle: máte ty nejlepší informace, co by se vám honilo hlavou při každodenním chození několik desítek kilometrů a snažení se narvat letáky do schránek u rodinných domků, ale nebolí vás nohy tak hrozně jako mě… Tak to vidíte, stejně protahuju.

Ehm… A schránku máte jako kde?
Tak buď je ulice příšerně dlouhá, nebo jsem špatně zahnula.
Všimne si někdo, když si tady utrhnu jablko? Snad ne. (Nikdo mě nechytil.)
Panebože, bolí mě nohy.
Mám hlad. Mám ještě nějaké jídlo?
Prostě dám ten leták do úplně KAŽDÉ schránky v téhle vesnici! *sebe-výzva přijata*
Proč tady, jakože, není signál?
Tak hlavně, že máte psa, ale schránku ne.
Co to jako je, palác? Tohle nemůže být normální barák.
Chudinky pošťačky, co to musí chodit pěšky. Chudinka já.
Vážně mají na zahradě jezero? Tak to si vyfotím.
Je to angrešt nebo ne?
I came in like a wrecking ball…. *le zpívání*
Neumí si jako vybrat schránku? Kam ten leták mám asi tak dát?
Panebože neeeeeee! Slepá ulička neeee! Já ten kilometr zpátky prostě nejdu. (Šla jsem. Několikrát.)
Proč jsem si nevzala koloběžku?
Jako vážně mi došly letáky?!
Měla bych se ozvat manažerovi, jinak si bude myslet, že mě sežral pes.
Asi jsem se ztratila. Už zase.
Pole. Další pole, které musím obejít. To si děláte prdel?
Tak počkat, tady už jsem byla, ne?
Hlavně si nesmím vybít telefon! 81%, dobrý.
Kde mám tu propisku?
Kašlu na to, zavolám kamarádce.
Asi chcípnu žízní, ale nechce se mi hledat pití v tom batohu.
Proč jsem si brala černé džíny, když si sedám na zem? *logika*
Za ty peníze to stojí, stojí, stojí.
Tak se podíváme, kolik jsem ušla kroků… 19 tisíc. Teprve?
Příště chci práci, kde nebudu muset chodit.
Proč tady nemají žádný obchod?
Tak tady bych teda nebydlela. Ale je tu pěkná příroda. Ale je tu až moc přírody.
Další PES, super. (Ano, narážka na minulý článek!)
Mám zahnout doprava nebo doleva? Nebo ještě můžu jít rovně…
Když půjdu do téhle ulice, budu se muset vracet… *le rozhodování*
A teď jsem se mohla koukat na další díly Game of Thrones… *le sebelítost*
Já se tak těším na výplatu…
Když si sednu na ten obrubník, bude to někomu vadit?
Proč jsem si, já debil, nevzala pohodlnější boty?
Ty vole, já mám tu mapu obráceně. No, a pak se divím, že jo.
Každopádně, díky bohu, že tu mapu mám, jinak by mě už nikdy nikdo nenašel.
Neprodávají tady někde pohledy? Asi ne.
Kde že to mám být a v kolik? Upssss.
Potkala jsem už 4 lidi. Za 5 hodin. Bezva!
Měla bych něco postnout na snapchat. Vyfotím si nohy a chodník. Co k tomu napíšu? "Tired af!".
Trošku nestíhám. Aha, to je tou pauzou…
Prosím, ať se mi nechce na záchod. Prosím.
Proč všechny ty ulice musí být tak dlouhý?
TAK O TOMHLE NAPÍŠU ČLÁNEK.
Hele, rybník!
Potřebuju kofein! Hned. *le závislák*
Proč jsem si myslela, že budu moct být celou dobu na telefonu? Potřebovala bych další ruku.
Proč otevírám schránky malíčkem? WTF, kdo ví.
Příště si vezmu sluneční brýle… (Samozřejmě je vždycky zapomenu.)
Za dvě hodiny končím! Anooooo.
Nějak těch letáků neubývá… Tak se hodím dva… MUHAHAHAHA.
Bazén! Oni mají bazén a já tu umírám vedrem?!
FUJ, na té schránce je pavouk? Tak ti zůstanou bez letáku…
Proč ten chlap stojí u té schránky, ke které jdu? To bude trapný, budu se tvářit, že tu nejsem.
Tady si někdo zpívá "Cheap thrills"?… Aha, to jsem já.
Až přijdu domů, tak mě nikdo nevytáhne z postele.
Hlavně že studuju na prestižní škole, a roznáším letáky. Paráda. Ale alespoň jsem venku!
Ta poškrtaná mapka vypadá fakt skvěle.
To by se mi ale roznášelo mezi palmami… Ale já ne, já jsem zašitá v české vesnici! Ach jo. *chvilka snění*
Jsem vyřízenáááááá!
Beztak se mám, že nemusím skoro nic dělat. I když necítím nohy.
Ale ne, já jsem zase přešla schránku. No jo, tak já se vrátím!
Panebože kočka! "Čččččč…." Mňauuu, já si tě vyfotím! Ty jsi ale ňuňatá!

Psala bych dál, ale asi bych se začala opakovat. Baví vás tyhle články alá moje myšlenkové pochody? Pokud máte na tenhle typ článku jakékoliv námitky, tak mi to napište tak mlčte, protože mě sakra bolí nohy. Kecám, napište mi všechno do komentářů. Hih. Prostě se mi dneska nechtělo vymýšlet nic náročnějšího. Možná příště. Krásný den vám všem!




PS: Taky vás vytáčí, když hledáte obrázek déle než píšete samotný článek?


Distribution of leaflets // Part I.

20. august 2016 at 15:33 | Nikki Allen



Měla jsem takovou vidinu toho, že mě bude někdo platit jenom za to, že se budu procházet místy, které neznám. Protože - hah - prostě se mi nechce nic dělat. A miluju procházky. A místa, kde jsem nikdy nebyla. Vize teda skvělá, to musíte uznat, ale pojďme se podívat na to, jak jsem dopadla.

Opravdu dostávám zaplaceno za to, že chodím. Ano. No, tedy respektive za roznos letáků, ale celá pointa je prostě v chození. Autem mě můj manažer (Chápejte, jakože ten manažer není můj, ale hlídá mě při práci atd.) hodí do nějaké oblasti (nejčastěji kolem Prahy, kde to jsou spíš takové vesnice) a já tam celý den vkuse pendluji všemi uličkami, házím letáky do schránek a odškrtávám si mapku. (Kdo by řekl, že jeden cenťák může být i půl kilometru? Fakt jsem se nachodila až až…) Takže… Aby to neznělo tak idylicky, ačkoliv je to, konec konců, celkem pohodička.

Vůbec netuším, kde a jak jsem si rozsekla ruku, ale whatever. Mám spálený obličej a krk, protože jsem se, samozřejmě, zapomněla namazat opalovacím krémem. Debil, no. Málem jsem umřela vedrem, a absolutně necítím nohy. Nebo je cítím až moc? První den jsem namakala neuvěřitelných 40 TISÍC kroků, druhý den sice už "jen" 30 000, ale byla jsem ještě vyřízenější než ten první den. Protože bylo asi 35 stupňů. Hlavně, že jsem ráno musela jet v mikině, protože byla zima! Tohle je teda léto, vrrrr. Telefon mi hlásí o 600% a něco vyšší aktivitu, než běžně. No, ještě aby ne, když PRACUJU. A taky jsem myslela, že exnu, protože jsem celý den ŠIROKO DALEKO nenašla jediné místo, kde by prodávali kafe. A to je pro člověka závislého na kofeinu celkem problém, no.

A to není všechno! Jakože chodit celej den všude možně, to by se ještě dalo. Jo, bolí mě nohy, ale alespoň napravím svou červencovou reputaci, která vypovídá tak maximálně o tom, že jsem spala nebo se koukala na Game of Thrones. Jenomže v těch oblastech, kam jezdím, je absolutně liduprázdno. Většinou. Sem tam potkám nějakou babičku na zahradě nebo uspěchaného chlapíka, co parkuje auto, ale jinak procházím naprosto opuštěné uličky, protože buď nikdo není doma, nebo jsou všichni zalezlí v baráku. ČEŠI. A jak je pro mě nezvyk být celý den zticha, a nemám si s kým povídat, tak si skoro celý den buď zpívám (a to celkem nahlas, chudáci lidi!), mluvím sama se sebou (ne, ještě jsem se nezbláznila, ale řeším hrozně věcí, tak si v tom dělám pořádek…) nebo se bavím se psy. ANO, čtete správně. Povídám si se psy. Abych vám to vysvětlila, než se vrátím k tomu zpívání…

Já se psů bojím. Vždycky jsem se jich bála. Když jsem byla malá, pokousal mě dalmatin a od té doby mám z těchto zvířat respekt. Taky vím naprosto jistě, že bych nemohla žít na vesnici, protože bych se z toho štěkání zbláznila. Prostě by mi hráblo, kdybych to musela poslouchat celý den! Eh, jsem se zase zakecala. Whatever - občas to vypadá, že v těch rodinných domcích žijí spíše ti psi, než lidé. Připadáte si jak na psí planetě. (A takhle poznáte, že jsem se možná přece jenom zbláznila?) Nevím, jestli je to těmi místy, kde roznáším, ale na každém kroku je pes. Prakticky na každé zahradě, u každé vilky, za každou brankou. A kdykoliv se přiblížím ke schránce, začnou štěkat. Ale občas mi to fakt připadá, že na mě přímo řvou! Několik schránek jsem dokonce minula, protože jsem se bála, že ti psi vyrazí dveře nebo přeskočí plot a sežerou mě. Drama queen. (Tedaaaaaa, drama khaleesi!).

No takže - jelikož prožívám většinu svého dne pouze sama se sebou a se psy, začala jsem na ně mluvit. Když jdu k brance, už automaticky zdravím: "Ahoj!" nebo se dokonce ptám: "Tak co, taky budeš štěkat?" Jakože nahlas. Jako bych čekala na odpověď. A většina z nich jakoby mi rozuměla - a odpovídají hlasitým vytím a hafáním na celé kolo. Bože můj, tohle je pro milovníka koček asi to nejstupidnější, co může být. Neberte si to, prosím, osobně, ale mě stačí potkat jednoho psa za den a stačí. Heh. To jsem si našla super práci!

Přistihla jsem sama sebe při pár větách, kdy jsem se snažila hafany uklidnit nebo si s nimi občas i pokecat, když zrovna nevypadali tak agresivně… Tyhle věty v tak sto dvaceti variacích jsem pronesla každý den tak… nespočetně krát.


Zlato, prosím tě, neřvi…
No jo, hlídáš, viď?
Hele klídek, já JENOM nesu letáky. (Tahle je asi nejčastější z vět. Dodávám k ní náležitě chillový tón. *tlemící se smajlík*)
Vždyť jsem jenom otevřela schránku, nejdu vám podpálit zahradu, tak nevyváděj.
Co to tady máme? Jseš trošičku hyperaktivní, ne?
Juziiis, ty jsi roztomilej!
Kámo, musím ti říct, že kdybych tě musela poslouchat déle než minutu, asi by mi začalo zvonit v uších.

A tak dále… Už jste si podle mě udělali dostatečný obrázek o mě a o mém poznávání se s místními… psy.

Heh, a to pořád vyprávím o roznášení letáků, jo? Každopádně, za celou dobu jsem potkala asi 3 kočky. (Oproti těm 1234567890 psům celkem rarita!) Byla jsem z nich tak nadšená, že jsem si je musela vyfotit. Prakticky na každých dvířkách visela cedule "Pozor, zlý pes", "Pozor - pes", "Tady hlídám já" *a fotka psa*, "Objekt střežen psy"… (Prostě si představte všechny možné nápisy se slovem pes, já to tady nebudu rozepisovat. Proč jsem dneska tak rozkecaná, omg.) Ale že by někde hlídaly kočky? To ne. Pche, mňau!

Kromě stovek psů mě absolutně dostává, co jsou schopni lidi označit slovem schránka. Nikdy nevíte, co se stane, když to otevřete…

Nejen, že některé schránky jsou schované za stromy, obrostlé mechem, obehnané pavučinami, plné brouků nebo absolutně zrezavělé a rozbité, ale z některých dokonce i teče voda. Některé slouží i jako hnízda / úly / odpadkový koš / odkládací prostor / držák na květiny / držák na další věci nebo i jako věšák na tričko. Jo. Jakože fakt. Panebože lidi, prosím, jděte si uklidit a vybrat schránku. Občas jsem se bála, že když se toho dotknu, tak se to buď rozpadne, nebo to ten leták vyplivne, jak moc mi to připadalo živé. Anebo tam taky vůbec nebylo místo, takže jsem musela leták hodit přes plot. Ani nechtějte vědět, kolikrát jsem si to hodila na hlavu. Hah, já mluvím naprosto seriózně! Ale musím uznat, že nejvíce mě iritovaly ty domky, u kterých prostě nemůžete najít schránku, jako by si s vámi hrála na schovávanou. A občas ji třeba ani nenajdete. Na co schránka, že jo, taková zbytečnost! Ať se třeba ti roznašeči / pošťáci zblázní!

Takže to máme moje nohy, psy a schránky. (Pauza na přemýšlení.) Pořád jsem vám nevyprávěla, jak jsem si na celé kolo prozpěvovala Flashlight a omylem mě slyšelo asi 15 dětí, co měli na zahradě narozeninovou oslavu? Chtěla jsem utéct, ale ty děti vylezly ven a donutily mě zazpívat jim další dvě písničky, a pak si, jakože za odměnu, všichni ode mě vzali leták. TOHLE SE FAKT MŮŽE STÁT JENOM MĚ. Ale tak - každý leták se počítá, natož, když je jich patnáct, jupí!

Mohla bych psát další hodinu, ale jdu se věnovat dalšímu článku. Sepíšu totiž NEJČASTĚJŠÍ VĚTY ROZNAŠEČE LETÁKŮ. Samozřejmě moje. (Které si samozřejmě říkám sama pro sebe, protože mě nikdo neslyší.) Tenhle článek už mi přijde dost dlouhý na to, aby vám nezabral dvě hodiny. *to jsem ale hodná, co?*

Zatím se mějte. A nezapomínejte pečovat o své schránky! Hah.




 
 

Advertisement

Nobody can go back and start a new beginning,
but anyone can start today and make a new ending.

[Nikdo se nemůže vrátit a vytvořit nový začátek,
ale každý může začít dnes a vytvořit nový konec.]