Nikki Allen

And now what?

6. august 2016 at 14:14 | Nikki Allen


Jeden z nejhorších momentů, které můžete doma zažít… Chvíle, kdy většina z vás začne panikařit. (A já začnu psát ve verších, aniž bych se musela snažit.)

Vypadne internet. Odpojí se WiFi. Nefunguje připojení k síti. Požadovaná stránka neexistuje. Říkejte tomu, jak chcete! Určitě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že tyhle chvíle přímo nesnáším. Proto jsem se rozhodla věnovat pár odstavců tomu, co dělat, když nejde net. A teď nemyslím, jak ho zprovoznit (to bych vám pěkně kecala, protože já většinou jenom vypojím všechno z proudu a znova to tam nastrkám, doufajíc, že to bude fungovat), ale jak se zabavit lepší činností, než modlením se, aby znova naskočil a vaše rozdělaná práce byla uložená.

Zklidněte mysl hlubokým dýcháním (prosím, tohle vážně není článek o meditaci, ale já sama vím, že dýchání je celkem podstatný, no ne snad) a zkuste se u toho nezadusit, jako já. Prostě dýchejte. (Nemohla jsem to napsat hned?)

Jděte si udělat kafe. Kofein je lék na všechno. A pokud nepijete kávu, tak za á, jste divní, a za bé, si uvařte čaj. Vyhrajte si s našleháním mléčné pěny do latte nebo chvíli inhalujte lahodnou vůni vanilkového sirupu do cappuccina. Pokud doma nemáte vanilkový sirup, jděte si ho koupit. Jsem si skoro jistá, že než se vrátíte z nákupu, při němž se zatouláte i do oblečení, knížek a potravin, už vám bude fungovat internet.

Ukliďte si stůl. Pokud pracujete na notebooku / počítači na stole, určitě na něm máte nějaký nepořádek. Rozsypané papíry, nezavřené tužky, zamotané sluchátka nebo špinavý talíř od sušenek na stole nemají co dělat! Když pracujete s internetem, nevěnujete těmto maličkostem čas, tak teď je ten správný moment, kdy se konečně zvednete a půjdete ten špinavý talíř umýt, rozmotáte ty sluchátka atd. Vsadím se, že najdete i ty poznámky, které jste ještě před hodinou hledali.

Protřiďte si fotky a prohlídněte si je. Tohle je z mé vlastní zkušenosti. Mám na ploše hafo složek s názvy "protřídit" nebo "neprotřízené fotky", na které nemám čas, funguje-li mi internet. A vy… Na co tolik fotíte, když si vaše fotografie tak málo prohlížíte? Spolehlivě tím zabijete čas, zasmějete se a zvednete si náladu. Řekla bych, že je to statisticky dokázáno, ale právě mě to napadlo, tudíž to nemůžu tvrdit s jistotou.

Zavolejte přátelům. Pokud není jedna ráno nebo nežijete na cizí planetě, určitě se najde někdo, koho jste už dlouho neslyšeli a zároveň si můžete postěžovat na tu příšernou kvalitu věčně vypadávajícího internetu. Myslím, že vám většina lidí porozumí.

Chápu, že když vám nejde internet, nemůžete si vygooglit "co dělat, když nejde internet," a právě proto je dobré mít pár nápadů v zásobě. No nejsem to ale hlavička? Slušelo by se, abych vám řekla něco jako: jděte si zaběhat, vyluxujte nebo přečtěte si knihu, ale každý má jiný vkus, že jo. Jsem vám příznivě nakloněna, jste-li zrovna v té náladě "zůstanu doma za každou cenu, ale uklízet nebudu", to je přece úplně normální. Pokud se vám chce jít běhat, tak jděte, konec konců, taky se občas dokopu. A kniha je vždycky dobrý nápad, ale pak se vám taky může stát, že u ní zůstanete, i když internet už půjde, protože se do ní ponoříte tak hluboko, že vám bude nějaký mail absolutně ukradený. Což je vlastně v pohodě, takže chill. Nikki, co to meleš? Bože, spolupráci s touhle ukecanou holkou jsem ve smlouvě neměla. Aha, já vlastně mluvím o sobě. Uaaaaaah.

Já osobně, když nejde internet, zasednu k učebnici angličtiny a udělám si jednu lekci. Občas i čtyři. Někdy se to udělat musí a navíc to patří mezi mé nejmilovanější koníčky. Nebo si pustím nějaký ten stažený film na odreagování. Nebo píšu (pohledy, články, knihu, to je jedno). Vlastně většinou píšu. Nebo si zpívám, skládám texty nebo se učím. Nebo něco PLÁNUJU. Ale ze všeho nejdřív, samozřejmě… kafe. To už snad ani nemusím zmiňovat, ne?

No, snad jsem vám alespoň trošku napověděla a budete mi v budoucnu vděční. A nezoufejte, pokud se vám nějaká z aktivit zalíbila, tak ji můžete podniknout, i když internet normálně funguje. No teď jsem na něco přišla! Mějte se a dejte mi vědět, co děláte vy, když nejde internet?

PS: Tento článek vznikl zrovna v půlhodince, kdy si internet dal pauzu na oběd a já se hrozně nudila. Takže další tip: PIŠTE, PIŠTE, PIŠTE!

PS č. 2: Pokud čtete tento článek, tak už asi překvapivě připojení funguje, ale ve chvíli, kdy jsem tohle dopsala, internet pořád nešel. Právě jsem se přistihla, že šeptem útočím na blikající modem: "Funguj, funguj, funguj, prosííííííím, funguj!" No jo, zoufalka. S tím nic nenadělám. Prostě se budu bavit s mojí technikou, i kdybyste nechtěli.



Planning.

4. august 2016 at 11:07 | Nikki Allen


Už dlouho si plánuju, že napíšu článek o tom, že si nedokážu představit život bez plánování, mapování a "archivování". No vážně! Jsem ten typ člověka, který sice má rád překvapení, ale jen některá, chová se spontánně, ale jen občas, je schopen jet do cizí země a vystoupit na random stanici metra, ale miluje mapy a je schopen hodiny sedět a naplánovat si celou trasu. Prostě miluju plánování.

Miluju tvoření "to do" listů. Můj stůl je plný papírků popsaných absolutně vším, na co nechci zapomenout. Mohla bych s nimi tapetovat. Já totiž brutálně nesnáším, když na něco zapomenu. Mám tuny bloků popsaných nápady a plány do budoucnosti. Mám krabice informačních letáčků. Jen tak, prostě pro jistotu, kdyby se mi někdy hodily. Zabírá to celkem dost místa, to vám musím říct. Každý měsíc se pečlivě starám o svůj wishlist a kdykoliv se blíží prázdniny, nadšeně usednu k prázdnému papíru a sepíšu si všechno, co chci udělat, stihnout a zvládnout, kam chci jet a kolik můžu utratit.

Když někam jedu, první hledám informační centrum a ptám se po mapách, abych přesně věděla, kam jdu a nezapomněla na žádné zajímavé místo. Svojí cestu do Ameriky (která by se mimochodem měla konat až za 3 roky) plánuju už kolem 20 měsíců. Dělám si finanční rozpisy - kolik mám, kolik jsem utratila a za co, kolik si vydělám a za co, a taky účel šetření. Prostě - ve zkratce - sepisuju a plánuju absolutně všechno, co se sepisovat a plánovat dá. Skoro všechno u mě má tři fáze: plánování, samotná akce, a nakonec následuje mé oblíbené uložení do "archivu" - ať už se jedná o vzpomínky, článek, zápis do deníku nebo fotky. Hrozně ráda si ukládám vzpomínky, a pak se mezi nimi prohrabuju, a říkám si, jak skvěle jsem to naplánovala.

Když říkám, že jsem perfekcionista, nemyslím tím, že nesnesu neumytý hrnek ve dřezu. (Nádobí jsem schopná nemýt, dokud je ve skříni cokoliv čistého, co se dá použít.) Myslím tím to, že se můžu klidně vsadit, že málokdo z vás má doma tolik papírů jako já. Popsaných papírů. Když si něco naplánuju, jsem klidnější, více se na všechno těším a taky tu danou věc prostě prožívám déle, už předtím, než se opravdu děje. Jestli mě chápete… Kdykoliv mě napadne něco, co chci, musím, měla bych nebo na to prostě nechci zapomenout, nebo si někde něčeho všimnu, hned si to napíšu. A když se nudím, jsem schopná několik hodin sepisovat místa, kam se chci podívat nebo se snažím vytvořit si nové cíle. Často si taky heslovitě napíšu, jak se chci chovat nebo s kým už jsem dlouho nebyla venku. Na mém "to do listu" na tyto prázdniny jsem napsala 6x tu stejnou větu, vždy jsem jenom změnila číslo. Podívat se na celou 1. Sérii Game of Thrones. Podívat se na celou 2. Sérii Game of Thrones… A tak dále. Prostě jsem nebyla líná napsat to šestkrát, abych byla se svým grafickým plánem na léto spokojená. Občas se nechápu.

Přála bych vám moje každoroční "třídění poznámek" (moje mamka už pro to má jiný název "nekončící teror způsobený celoročním psaním" - a to je ten slušnější název!) - to je akce, která se skládá z litrů kafe a spousta-hodinového bdění (loni jsem to dotáhla na 26 hodin), ať je noc či den, kdy sedím uprostřed pokoje, ABSOLUTNĚ VŠUDE kolem mě jsou haldy papírů, papírků, bloků, bločků, sešitů, útržků, lepítek, letáčků, map, vystřižených obrázků, vytisknutých textů, deníků, slovníků, příruček, pohledů, časopisů, fotek, barevných "CAPS LOCK" nápisů "Přihlásit se na všechny maily alespoň jednou za týden", katalogů, čmáranic a všeho, na co (nebo do čeho) se dá psát, a já se snažím všechno si to pročíst, roztřídit, určit, co ještě budu potřebovat a co ne, archivovat to, co už není aktuální, přepsat to podstatné na jiné papíry nebo do jednoho sešitu, vyhodit to, co už nebudu potřebovat a narvat do krabic, šanonů, desek a folií ten zbytek. Obvykle po téhle akci prospím tak 16 hodin a jsem na sebe extrémně pyšná. (Asi jako po napsání tohohle souvětí a mnohem víc.) Vždycky si říkám "příští rok se na to vykašlu, už nikdy nepopíšu tolik papírů," a za rok si to říkám znova.

Nejradši plánuji cesty. Když někam jedu (NEBO chci jet), jsem schopná nad plánováním sedět hodiny. Pročítám všechno k danému místu na internetu, dělám si poznámky, sháním mapy a informace, sepisuju detaily. Tohle je jedna z aktivit, které mě dokáží zabavit asi na nekonečně dlouhou dobu. Moc jich není. Když se zamyslím nad tím, jak dlouho už plánuju jenom pobyt v NYC, který ani nevím, kdy bude, mám pocit, že mi bouchne hlava. Z paměti vám anglicky vyjmenuju minimálně 200 různých míst z města a památek, aniž bych se zastavila, a kdybyste viděli moje rozpisy, asi byste mě poslali na návštěvu do cvokárny. Pokoušela jsem se dokonce z prdele naučit jména všech metro stanic, ale to mi nevyšlo. Heh.

Úplně stejnou láskou oplývám k archivování vzpomínek na cestování. Prakticky cestováním žiju, užívám si hrabání se v tisících fotek a v sepisování toho, kde jsem všude byla a co jsem tam zažila. Jsem schopná hodinu (a víc) bez proluk básnit i o naprosto obyčejné jednodenní cestě do Hradce Králové. Nejideálnější povolání pro mě je něco jako "profesionální turista" nebo "cestovatel a spisovatel". Doufám, že něco takového budu dělat, jinak se ze mě v práci zaměstnavatel asi posere zblázní.

Bez plánování bych byla asi pěkně v háji, a to hlavně ve škole. Kdybych si každý týden pravidelně nekompletovala všechny úkoly, resty a poznámky na další týden a vlastně všechno, nebyla bych schopna ani určit, jestli se mám vůbec něco učit nebo ne. A o mých technikách na učení ani nemluvím. O tom bych mohla taky napsat článek, ne? Zrovna včera jsem našla pod klavírem zelený papírek popsaný slovy: "Dědické právo upravuje přechod majetku, ale i dluhů zůstavitele na oprávněné dědice. Jde o tzv. dědickou sukcesi, nebo-li dědické právní nástupnictví. TEST PŘÍSTÍ TÝDEN!" Z druhé strany bylo napsáno "vyžehlit košile a najít ztracené plavky!"

O plánování bych mohla fakt psát hrozně dlouho, ale už teď jsem na tisíci slovech, takže bych se asi měla trošku krotit. Prostě jsem spokojená, když mám všechno naplánované. Hrozně mě to baví, bezvadně to zahání nudu a hodně mi to pomáhá v životě. (Tohle zní fakt psychologicky, nemyslíte?) Na tohle téma se tu asi občas něco objeví, tak mi dejte vědět, jestli také plánujete a v jaké míře.

Jo - a ještě bych vám chtěla říct, že nemám problém se spontánností, ale než se do ní pustím, naplánuju si ji. Jsem naprosto free člověk a když si naplánuju, že příští týden nebudu plánovat a budu dělat všechno, co se mi zrovna zachce, tak to taky udělám. Ale všechno chce bezpečnostní opatření, že jo. Mé bezpečnostní opatření pro život je plánování. A hodlám v tom pokračovat.




 
 

Advertisement

Nobody can go back and start a new beginning,
but anyone can start today and make a new ending.

[Nikdo se nemůže vrátit a vytvořit nový začátek,
ale každý může začít dnes a vytvořit nový konec.]