My point of view

Would I rather... // Part I.

26. august 2016 at 12:21 | Nikki Allen


Jsem totální magor do slovních her. Jakože skoro všem mým kamarádkám už to leze na nervy. The thruth game. Truth or dare. Truth or drink. Never have I ever. Would you rather. This or that. A dalších asi sto padesát variant na některé z nich… Ach. Mohla bych je hrát prostě pořád dokolečka. V angličtině, samozřejmě. Bezvadně se tím vylepšují vyjadřovací schopnosti! Hrozně ráda se dozvídám tajemství druhých a také mě neskutečně baví přemýšlet nad tím, co vlastně odpovím. Kdykoliv je možnost, přemluvím lidi, se kterými zrovna jsem, abychom si zahráli nějakou takovou hru. Taky je to dobrý zabiják "trapného ticha"! Jak už jsem se zmínila, někteří mí přátelé z mého koníčku nejsou zrovna nadšení, tak jsem se rozhodla, že alespoň tento týden nebudu nikoho prudit, a zahraju si novou verzi "Would you rather" tak nějak sama se sebou. Mám k tomu pár aplikací s otázkami, takže vyberu ty zajímavé. Takže, hah, tady to máme - Would I rather… (Pro neangličtináře - "co bych radši?")

Pro první část jsem vybrala 5 random otázek. Pro příští část se můžete ptát i vy - v komentářích.

1) Would I rather be hysterically funny or absolutely beautiful?

Tak určitě být hystericky vtipná i naprosto překrásná má své výhody, ale tady bych asi určitě volila tu krásu. Protože když je holka nádherná, tak ani nemusí být zas tak vtipná, aby dosáhla toho, co chce. Přiznejme si to, na vzhledu záleží. A navíc, já jsem se svým humorem celkem spokojená a nepotřebuju, aby se všichni hystericky smáli, když vejdu do místnosti. Fakt ne, díky, základka stačila.

2) Would I rather be born again today or be born 500 years ago?

Bože můj, jasná volba, kdybych se měla narodit znova, tak dneska. Protože já jsem dítě dnešní doby a za minulost bych každopádně neměnila. Teda pokud by se nejednalo o svět z Písně ledu a ohně, že jo. Podle mě i přes to všechno, na co si lidi stěžují, dnešní doba je geniální. Máme techniku, léky, vodu v trubkách, letadla, vymoženosti všeho druhu a dalších tak sto tisíc věcí, které potřebujeme a bereme je jako samozřejmost. Takže jsem ráda, že žiju v dnešní době… Hhh, se nějak rozkecávám, ne?

3) Would I rather forget who I am or forget who everyone else is?

To jsem si tedy naběhla. Kdybych zapomněla, kdo jsem já, asi by to byl celkem problém, ale kdybych zapomněla na všechny kolem mě, byl by ještě větší, ne? Protože ostatní lidi znamenají vzpomínky a vzpomínky jsou to, co tvoří, kým jsem, a jaká jsem. Upřímně - já nevím. Nemůžu se rozhodnout, protože jedno je horší než druhé. Myslím si, že kdybych zapomněla sama sebe, našli by se lidi, kteří by mi dokázali pomoct a připomenout mi, jaká jsem, ale na druhou stranu vím, že mě nikdo nezná tak, jak znám sama sebe. Logicky. Ale přemýšlím, jestli bych se svojí povahou dokázala přijmout někoho, kdo by mi tvrdil, že jsme si byli blízcí, když bych si ho nepamatovala. Mám velmi těžko vybudovatelnou důvěru, takže by se lidi kolem mě asi pěkně nadřeli, aby si mě získali znova. Troufnu si říct, že minimálně polovina by do toho ani nešla, a že by mi i hodně lidí lhalo, aby z toho měli prospěch. Asi bych byla fakt zmatená jak kotě. Uaaaaah, nesnáším otázky, u kterých se nedá rozhodnout. Asi bych zvolila zapomenout na všechny ostatní, protože bych tak nějak doufala, že ti opravdoví přátelé a lidi, kteří do mého života patří, by to se mnou zkusili znova, a z mého života by neodešli. Alespoň bych poznala, kdo je skutečný přítel. Aha, nebo vlastně taky ne, když bych netušila, jací byli předtím. Tak nic. Každopádně by to bylo matoucí.

4) Would I rather always cry at funny things or always laugh at sad things?

Fakt bych se nechtěla lámat v pase na pohřbech, ale taky bych dost nerada brečela na svatbách. Každopádně bych se v obou případech musela začít vyhýbat společenským akcím. Což už tak by bylo dost deprimující, takže bych se nabrečela nasmála až dost. Tohle není o nic míň matoucí než ta minulá otázka, sakra. Hhh. Asi bych radši brečela u vtipných a veselých věcí, protože bych se mohla vymlouvat na alergie / deprese / chronické záchvaty pláče / slzy štěstí / slzy ze smíchu / pitomou slovní hru a tak. Podle mě by bylo mnohem víc trapný smát se u smutných věcí, protože bych tím dost často projevovala neúctu, což bych fakt dost nerada, než si občas pobrečet u videí rozdováděných koťátek běhajících za světýlkem. WTF, Nikki.

5) Would I rather never play or play but always lose?

Okay, tohle je pro mě asi nejtěžší otázka ze všech. (Okay, jedna z nejtěžších.) Miluju hraní - absolutně všeho - ale stejně tak miluji vítězství. Bože můj, nedokázala bych pokaždé prohrát, z toho bych byla na prášky. Ale kdybych měla už nikdy nehrát - tak se asi ukoušu nudou. Předpokládám, že kdybych však pokaždé prohrála - ať by se jednalo o cokoliv - stejně bych jednou či později přestala hrát. Ti co mě znají, ví, že já se nikdy nevzdávám, i kdybych prohrála devadesát devět krát za sebou, ale je to jiný, když mám v sobě tu naději, že po sté už prostě vyhraju. Kdybych tu naději neměla, neměla bych žádnou motivaci. Vítězství je moje motivace. Takže máme asi jasnou volbu. Radši bych se ukousala nudou. Never play.
ALE POČKAT! Přece bych se jen tak nevzdala hraní... To prostě nejsem já. Když já vyhrávám vždycky. I když prohrávám. HHHHHHHH. Takže bych možná změnila odpověď, abych se cítila spokojeněji. Yay!




Tak doufám, že jste se při čtení pobavili alespoň tak dobře jako já při psaní, a že mi hodíte do komentů nějaké otázky, ať mám na příště něco do zásoby. Btw. ten obrázek je absolutně geinální. Prostě takhle nějak uvažuju. Jak byste odpověděli vy?

Black.

16. august 2016 at 9:19 | Nikki Allen


Já prostě nepochopím lidi, kteří tvrdí, že černá není barva. Černá je barva. A není smutná, prosím vás. Černá je překrásná barva vyjadřující tisíce emocí či situací. Černá je více kreativní, než většina ostatních barev. Když si to tak vezmete - bílá představuje den a černá noc. Takže černá je jednou ze dvou nejdůležitějších barev vůbec. Kdyby nebyla bílá a černá, ostatní barvy by měly celkem smůlu. Pro mě osobně je černá základ. Je to něco, bez čeho bych se neobešla. Černá je pro mě barva jak štěstí, tak smutku, jak radosti, tak zklamání. Ale každopádně ji nepokládám za smutnou, bože. Ta chudinka barva nemůže za to, že si ji lidé spojili s pohřby. Černá je sice temná, ale je nádherná. A možná právě proto, že je tak temná, ji spousta lidí miluje. Třeba já. Potřebuju k životu temnotu, abych mohla vnímat světlo. A koneckonců, to vy všichni. Jenom si to možná neuvědomujete.

Když jsem byla malá, mým základem byla růžová. No jo, princeznička. Ale přiznejme si to, kdo kdy viděl normální dítě v černé? Potom jsem přesedlala přes tyrkysovou na duhovou, a skončilo to asi tak, že když smícháte tak tři věci z mojí skříně, a vezmete si je na sebe, budete vypadat trošku jako šílenci. Ale časem jsem objevila svou nezměrnou lásku k černé a pokusila se zalít s ní co největší plochu ve svém životě. Až na to, že mi to tak nějak úplně nevyšlo. U nás doma najdete černou fakt s velkou námahou, když nebudeme počítat to černočerné piano, co mi stojí v pokoji. Na rozdíl od toho, když potkáte mě, máte osmdesáti procentní šanci, že budu celá v černém. A budu mít zářivě zelený batoh. Nebo duhové tenisky. Nebo červenou rtěnku. Většinou černou doplňuji o nějaký barevný doplněk, protože tenhle styl miluju. A taky proto, jsem si pořád nekoupila černé tenisky a batoh. Víte co je jedna z nejlepších vlastností černé? Je pořád černá. (Černá je pořád černá. - Nikki Allen 2k16) Není žádná "světle černá" nebo "tmavě černá" - to je už pak šedá, že jo, ale je prostě jedinečná a jediná. Prostě černá. Maximálně černočerná.

Jedna z mých oblíbených historek je o tom, jak si učitelský sbor na mojí základce jednu dobu myslel, že jsem gotička a neuvěřitelně to všichni řešili. Fakt už mě celkem štvali, ale nějak jsem to neřešila, páč prostě na černou nedám dopustit a gotický styl se mi na holkách hrozně líbí. Až když za mnou jednou přišla moje zeměpisářka a povídá: "Možná bys lépe zapadla do kolektivu, kdyby ses oblékala víc barevně a tvářila víc šťastně.", tak jsem to začala řešit. Tehdy jsem byla v tom období, že jsem absolutně všechno brala smrtelně vážně (uaaaah, děti!), takže jsem si to vzala k srdci a druhý den přišla do školy v příšerně zářivém modro-fialovo-růžovo-bílém oblečení a o tom falešném úsměvu ani nemluvím. Trvalo mi několik let, než jsem se dopracovala ke své nynější osobnosti a stylu myšlení (díkybohu za to), a než jsem přestala řešit, co si o mně myslí učitelka zeměpisu. Budu se prostě oblékat a tvářit jak budu chtít, a tak, jak se budu cítit dobře. A pokud bude někdo mít problém s mojí černou, tak ať mi to přijde klidně říct, abych mu mohla odpovědět, že mě to vůbec, ale vůbec nezajímá. Hah.

Jde o to, že prvním rokem na střední jsem měla tolik práce sama se sebou v hlavě, že jsem tak nějak nevyšetřila žádný čas na to, jak se vlastně chci oblékat a tak. Jo, začala jsem běhat, celkem se mi daří dělat něco s postavou, začala jsem jíst zdravě a taky jsem se konečně začala malovat, ale každé ráno jsem popadla to první, co jsem ve skříni našla a prakticky jsem neřešila, jak to vypadá. Ale teď to chci změnit. Ne, že bych každý týden chodila nakupovat luxusní oblečení a nové boty, kde bych na to asi vzala, že jo, ale chci se více stylizovat. Do černé. Hrozně mi to totiž chybí. V černé se cítím normální!

Prvních pár kroků hodlám učinit už teď, do konce léta. Koupit si černou koženou bundu a boty. Vyházet tak polovinu šatníku. Roztřídit si skříň s oblečením podle barev. Udělat si pořádek v doplňcích. Nakoupit věci potřebné k líčení. Upravit podle svých představ pár černých triček. A taky obarvit si vlasy. To bude asi největší struggle, a to nejen kvůli mamce, která, dá se říct, nesouhlasí, ale i kvůli okolí a lidem ve škole. Rozmýšlím se mezi modrou, skoro bílou, fialovou a mahagonem, ale vypadá to na modrou nebo fialovou. Teď si říkáte: "Ehm, nemluvíme tady náhodou o černé?" - a jo, mluvíme. Ale já jsem celý svůj život blond a světlejší vlasy na mě vypadají lépe, než tmavší, takže to nechci zas tak razantně měnit. A hlavně kdybych se pak z černé rozhodla zpátky pro blond, asi by to byl trošku problém. Tak uvidíme, až něco podniknu, tak vám s největší pravděpodobností dám vědět. Jen si to představte! Tajemná holka celá v černé, s umělecky potrhanými rukávy, spoustou náramků, modrými vlasy a pečlivým líčením, která má v jedné ruce kafe a v druhé blok s nějakým temným motivem. Eheh, jsem se trošku zasnila…

Abych se vrátila k pointě článku, nesuďte lidi podle černé. Já jsem dneska ale samé moudro. Ta barva v sobě má totiž takové zvláštní kouzlo, a když se už se do ní člověk jednou zamiluje, tak už není cesty zpět. Černá pro mě znamená hodně. Zahalí vás do takové příjemné a klidné atmosféry, dovolí vám cítit se sví, krásní a speciální… Prostě černá je dar. Je to něco zvláštního. Něco, čím si nikdo není jistý, a zároveň to vyzařuje jistotu. Černá je podstata, ale i výsledek. Ráda vzdám hold něčemu tak úžasnému.

Našla jsem jeden verš ze svého starého deníku. Vlastně je to důvod, proč píšu tenhle článek. Stálo v něm: "Černá je magie, černá je káva, a když jsem v černé já, tak necítím se sama!" Celkem mě to nadchlo, i s tím odstupem času, a musím sama se sebou jenom souhlasit. Nikki, ty dneska fakt perlíš!

Miluju černou, a milovat budu. Doufám, že se mi podaří vrátit se k tomu, v čem se cítím TAK dobře, a taky, že jsem vám trošku zlepšila mínění o černé. Co si o ní myslíte teď? Nebo jste jí propadly už dávno, stejně jako já?




16 types of morning people.

12. august 2016 at 15:03 | Nikki Allen


Našla jsem jeden z mých nejpřipravovanějších článků, který vznikl někdy přes školní rok, když jsem ráno jezdila metrem a celkem mi z toho tekly nervy. Prostě mi to nedá ho nepublikovat. Taky se už tak šíleně "těšíte" na ranní vstávání?

Seděla jsem na samostatném sedadle v posledním vagónu metra, jako obvykle každé ráno, a snažila se vyhrabat z kapsy mobil. Přepnula jsem si jinou písničku a pak se tupě zakoukala před sebe, protože jsem prakticky ještě spala, což také není nic neobvyklého, vzhledem k tomu, že vstávám už v půl páté ráno. Mor. Jak jsem tak neměla co dělat, zabloudila jsem pohledem po lidech. Většinou na lidi ráno kašlu - budu upřímná - a věnuju se všem aktivitám, které jsem ráno nestihla. Pro představu třeba snídani, učení se na právo, spaní… Ten den ale ne, nějakým zázrakem jsem měla všechno hotové. Zaujalo mě pár lidí, kteří se samostatně věnovali určitým činnostem a vyzařovali zcela odlišné vlnění a energii. Tak přišel tenhle nápad a já i po několik dalších rán sledovala lidi v ranním metru a solidně se bavila. Došla jsem k jednoduchému shrnutí svého pozorování, a to k 16 typům lidí, které ráno můžete potkat v metru, pokud jedete delší trasu, třeba jako já.

1) Spící

Spáči nejsou po ránu žádným "boom". Ne každý se stíhá ráno probrat a tak se stává, že polovina všeho toho lidu v metru má zavřené oči, a i přes nepohodlnou polohu (no přiznejme si, že metro není postel!) se dokážou ještě na chvíli dostat do své říše snů. Vtipné je, když vidíte, jak se někdo probere "too late" a přejede zastávku. To se z nich stává rázem člen následující skupiny. Tak jednoduché to je.

2) Naštvaní

Myslím, že je vám jasné, jak se může pozdě probuzený člověk v ranním metru po cestě do práce či do školy dostat do skupiny naštvaných - velmi snadno. Jak se říká: "Kdyby lidé dokázali zabíjet pohledem…" Je dost lidí (a že jich je hodně), kteří rozhodně netvrdí, že ranní ptáče dál doskáče, nýbrž spíše chcípne. Ne všichni, díky bohu, mají potřebu projevovat svůj názor už ráno v metru, ale jsou i takoví, a to pak jejich spolucestující musí snést pohled na velmi nepříjemné výrazy. Okázale se mračí na okolí a dávají najevo, jak moc nesnáší rána, jako by chtěli naštvat i ostatní pasažéry. Když se na mě podívají, tak bych je nejradši praštila. I když netvrdím, že bych taky občas ráno nejradši nezabíjela, když musím vstát tak brzo. Prostě všichni "milují" ranní vstávání, nemám pravdu?

3) Polo-spící

Myslím, že charakteristika bude naprosto stručná. Lidé, kterým se co 10 sekund zavírají oči, nejeví zájem o okolí, a když je otevřou, tak se pouze protáhnou, rozespale se rozhlédnou, na rozdíl od spících zjistí, na jaké jsou zastávce, a pak je zase zavřou. V mnoha případech tito cestující lehce spadnou do skupiny spících. Prostě většina skupin se tak nějak prolíná.

4) Nenasnídaní

Hlad se prostě těžko skrývá. A proč taky? Když v metru máte tolik času… Vídám spoustu takových, kteří jsou schopni celou cestu něco jíst. Častokrát mám pocit, že mají bezedné tašky a musím se smát. Dost lidí jezdí se sáčkem jídla v ruce, který si zrovna sehnali v nějakém stánku a postupně vyprazdňují jeho obsah. Není nad teplé koláčky nebo pletence, no ne? A kdo nerad sladké, má bagetu. Lidi prostě ráno mají hlad. No Nikki, teď si na to přišla!

5) Modelky

Pokud jste si mysleli, že ta dokonalost, co přijíždí do cílové stanice, už takhle dokonalá vyrazila, tak se pletete. Ráda vás vyvedu z omylu, protože každé ráno pozoruji několik manekýn, kterým stačí i deset minut k tomu, aby na sebe nanesly několik vrstev makeupu včetně rozjasňovače, tuny řasenky, tlusté černé linky a rtěnky. Jakmile si dodělají líčení (a to včetně obočí), přejdou na vlasy. Prostě se nenudíte ani minutu, když jim věnujete chvíli pozornost. Obvykle si vás vůbec nevšimnou, a pokračují ve svém vizážistickém díle, i kdyby metro neohlášeně zahnulo do Narnie…

6) Nešťastní

Jsou to lidé, kteří ve vás vyvolávají nutkavý pocit, že byste se jich měli zeptat, jestli jim můžete nějak pomoct nebo jestli něco nepotřebují. Předpokládám, že by to čistě teoreticky mohli být ti ze sekce "nenasnídaní", kteří s sebou nemají jídlo. Ale je to jenom odhad, samozřejmě.

7) Studující

Ne každý se stihne naučit všechno už den předem, takže to dohání ráno v metru. Obvykle si něco mumlají a co minutu se podívají někam "do dáli", aby si ujasnili, co se vlastně učí, a ověřili si, že si to pamatují. Většinou spadají do mladšího osazenstva ve vagónu. Ostatní s knihou v ruce spadají do další kategorie.

8) Čtenáři

Ti, co ráno nemají co dělat a ve svém volném čase nestíhají, vyplní ranní cestování knihou nebo časopisem. Nevím, co víc bych k tomu dodala, prostě když máte rozečtenou napínavou knihu - znáte to - chcete číst úplně všude… pořád. A velkou část pasažérů, co ráno čtou, tvoří novinoví maniaci. Noviny jsou přece základ dne! :D

9) Muzikomilové

Řekla bych, že tahle skupinka je asi nad všemi ostatními, protože minimálně polovina všech lidí má v uších sluchátka a poslouchají hudbu. A je jedno, jestli u toho jí nebo spí… Prostě hudba vládne všem. A máme tu další moudro dne.

10) Coffeeholici

Ať už jedou kolem Starbucks nebo kolem obyčejného metrového stánku s kávou v papírovém kelímku, neodolají. I já se mezi ně řadím. PŘEKVAPIVĚ. Protože horké kafe vám ráno dokáže zvednout náladu, a to minimálně o 20%. A navíc se vyhnete usnutí, což se hodí, pokud nechcete jet až do depa. Nezapomeňte, že každé procento rozjasněné nálady se ráno hodí!

11) Akční

U akčňáků nikdy dopředu nevíte, co budou dělat, protože střídají činnosti jako na běžícím pásu. Dokážou se s hudbou v uších najíst, nalít do sebe kafe, přečíst celé noviny a ještě se naučit nová anglická slovíčka, a to za necelých 15 minut. Občas sebou prostě musíte hodit, když zaspíte… Já jsem většinou v téhle skupince, ačkoliv některá rána věnuji pouze jedné nebo dvěma činnostem.

12) Rozhlížející se

Název vypovídá za vše, ne? Existují dvě podskupiny rozhlížejících se lidí. Ta první všechny kolem sebe okatě hodnotí a uvažuje, jestli se támhleté paní hodí boty ke kabátu a ta druhá prostě kouká kolem sebe, protože nemá co dělat. Je to jednoduché. Sledující člověk jsem byla i já, když jsem psala tenhle článek. Hold nikdy nevíte, proč se na vás někdo dívá. Tak se usmívejte, protože by se vám to mohlo hodit (a nebudete zařazeni do skupiny naštvaných). A navíc úsměv po ránu osvěží, věřte mi.

13) Mobiloholici

Předpokládám, že tohle slovo neexistuje, ale nějak nemůžu přijít na žádné vhodnější.... Takže už existuje. Od teď. Mobiloholici jsou vzorovou ukázkou dnešní společnosti. Dokáží celou cestu v metru strávit přilepení na displeji mobilu, občas i tabletu, nebo dokonce i psaním na notebooku. Prostě nemají co jiného na práci, a v určitých případech to i chápu. Co když třeba ten mladý pohledný muž potřebuje ráno dodělat něco do práce? Okay, to beru. Ale jinak? Tihle lidi do vás klidně vrazí i při nastupování, i při vystupování, a ani se neomluví. Vrrrr.

14) Povídaví

Tohle jsou většinou nějaké studentky nebo matky, co vezou děti do školky nebo do školy. A občas i páry. Celou cestu o něčem diskutují a pak se dělí na dva případy. Buď se obejmou, rozloučí a jeden z nich vystoupí, nebo vystoupí oba najednou a pokračují v debatě. Vůbec mi nevadí, jsem naopak ráda, že si někdo ještě s někým dokáže povídat, ale jen do té míry, než nezačnou být tak hlasití, že jim rozumím každé slovo. To se pak taky nedokážu tvářit nadšeně. Teda pokud se nebaví o něčem co mě vážně, ale vážně zajímá. Věřte mi, nechcete ráno poslouchat o mrkvi na zahradě a nové milence, když se máte učit.

15) Návštěvníci

To jsou přesně ti lidi, co nastoupí jen na jednu nebo dvě zastávky, takže je ani nestačíte začadit do nějaké skupiny a už jsou pryč. Nezávidím těm, co musí ráno milionkrát přestupovat… Ale návštěvníci jsou vlastně ti nejlepší spolucestovatelé, protože vás po ránu nestačí tak rychle naštvat a zase vystoupí a uvolní místo ve vagónu. Všichni ostatní je mají rádi. Když je ale úplně narvané metro, a oni nastoupí /i když jen na chvíli/ tím způsobem, že všechny za sebou namáčknou dozadu na ostatní ještě víc, než už jsou, nikdo se na ně - překvapivě - neusmívá.

16) Neutrální

To jsou ti, kteří vypadají, jakože přemýšlí, nebo nevypadají vůbec nijak. Snílci s otevřenýma očima koukající se do jednoho bodu. Ti jen sedí nebo stojí a jinak nedělají vůbec nic. To já nedokážu být ráno tak v klidu, samozřejmě pokud nespím.

Jasně, že je asi více skupinek, i vy byste určitě vymysleli další, ale já už jsem toho napsala dost. Dokážete se do nějaké z těchto kategorií zařadit? A do jaké? Budu ráda, když mi dáte vědět, protože jsem se s tímhle článkem vážně patlala. Víte, jak je těžké přesvědčit můj mozek, aby pořádně myslel UŽ ráno? Skoro nemožné! Mějte se krásně a všem, kteří ráno jezdí delší trasy metrem, přeji pevné nervy!




All those bitches.

10. august 2016 at 0:56 | Nikki Allen


Řekla bych, že to dělám tak jednou za půl roku. Možná i jednou za rok. Prostě málokdy. A obvykle v noci. A pořád vlastně nevím proč. Zastávám motto, že je dobré vědět, jak vypadá tvůj nepřítel. Právě mě to napadlo, hah. Ale evidentně jsem na to kápla. Konečně mám racionální důvod k projíždění facebookových profilů lidí, které nenávidím jsem nenáviděla. (Snažím se myslet optimisticky!) Všech lidí, co mi nějak ublížili, se kterýma jsem se pohádala, a pak už s nimi nikdy nepromluvila, všech těch sviní, které mi nějakým způsobem kazily život. Od školky. Vážně. Pamatuju si všechna ta jména a dokonce i jejich přezdívky. Nemám sebemenší problém naťukat těch pár písmen ve správném pořadí do okénka "hledat" a prohlédnout si všechny jejich fotky a příspěvky, ke kterým se jen dokážu dostat. Tomuhle říkám "pamatovák" - no ne?

Abych vás vyvedla z omylu - nedělám to pro to, že bych se tím pořád trápila nebo že by mi ti lidé chyběli - to zdaleka ne, tím si buďte jisti - ale proto, že se chci pobavit. A taky chci vědět, jak vypadají, abych se jim mohla elegantně vyhnout, kdybych je potkala. Díkybohu jsem to zatím potřebovala jen jednou (a se svým štěstím jsem o toho člověka málem zakopla, takže si mě všimnul, že jo). Nemá cenu předstírat, že mě u některých nepřepadnou i ty dobré vzpomínky, a že mě nemrzí, co se stalo. To samozřejmě… Ale taky bych vám lhala, kdybych tvrdila, že bych z nich většinu nevyměnila za zrnko kukuřice kávy nebo za plátek šunky. A k té zábavě - je fakt vtipné vidět, jak se hlupáci časem mění v to, co kdysi křičeli po druhých.

Tak třeba nechápu, jak jsem se mohla nechat terorizovat tou blonďatou manipulátorkou… Dobře, uznávám, bylo mi osm, a byla jsem celkem naivní. A taky nechápu, jak jsem mohla té okaté brunetě odkývat, že budeme nejlepší kamarádky navždycky. Děti jsou tak pitomoučké, až to bolí, ale já už se musím jenom smát - a naprosto upřímně, nikoli sarkasticky - jsem neuvěřitelně ráda, že jsem se těch lidí zbavila. Nikki dospěla, halelujah! Nejlepší věc, která se vám může stát, je odhalit vaše nepřátelé dřív, než je příliš pozdě. Jedna věc mi však ulpěla v hlavě. Jak mohl z toho nejodpornějšího kluka, co jsem kdy znala, vyrůst takovej frajer? Nepochopím prostě. A musím uznat, že jedna z těch oveček má opravdu bezvadný vlasy. Ale co jí z toho?

Lidi se mění, ale něco zůstává napořád… Špatná vzpomínka nebo i nějaká maličkost zakořeněná v hlavě kohokoliv může napáchat takové zlo… Čím dál tím víc pozoruju, že lidé mají v hlavě všechno z minulosti pečlivě "oštítkované". Už si sice nepamatují, kdo jsem, co se stalo, a jak jsme se poznali, ale ví, že mě nemají rádi, a to je pro ně nejdůležitější. Tenhle systém funguje jednoduše - kdyby mě viděli, vyskočí jim v hlavě upozornění: "Tuhle nesnáším, pryč s ní." I když už vlastně ani neví proč. Přijde mi to celkem politováníhodné, že si lidé pamatují radši to špatné, než aby si pamatovali to dobré. Já to mám naopak. Jasně, že si pamatuju ty zásadní nedobré věci, co se odehrály, ale spíš jsem je udupala někam na dno a zbytečně tím sama sebe neštvu. Musím si přece v mysli nechat kapacitu na aktuální věci, ne?

V poslední době jsem si udělala opravdu radost jednou záležitostí. Narazila jsem na člověka, který vážně nevypadal potěšeně, že mě vidí. Začal mi vykládat všemožné špinavosti o našem "vztahu" někdy před spoustou let na škole a prakticky mi vynadal a osočil mě za všechno možný. Z očí do očí. A bylo evidentní, že se známe že jsme se znali, protože mě oslovoval jménem a věděl i pár drobností z mojí minulosti. Já jsem chvíli poslouchala a pak jsem se zářivě usmála. "Promiň, ale já si tě nepamatuju." A byla to čistá pravda. Prostě už jsem toho člověka natolik vytěsnila, a uznala ho v mém životě za nepodstatného, že jsem si nedokázala vzpomenout na jedinou větu, slovo, vjem… Na nic. Neměla jsem tušení, s kým mluvím. Byl to pro mě úplně cizí člověk, což ho, samozřejmě, hrozně naštvalo, protože se zřejmě pořád topil v těch hloupých křivdách z minulosti. Celkem chudák, no. Začal se vztekat a syčet. Jo, fakt začal syčet. Naprosto klidným a vyrovnaným tónem jsem ho umlčela větami: "Pro mě už neexistuješ. A nemáš právo mě soudit podle minulosti, já už v ní totiž nežiju. Snad se z toho brzo dostaneš." Potom jsem se rozloučila, otočila se, a s veselou náladou jsem opustila místnost, při čemž jsem ho nechala brblajícího za sebou. A upřímně - je mi úplně jedno, že si myslí, že jsem lhala. Pro mě je to uzavřené a ten fakt, že tohle dokážu, mě činí neuvěřitelně šťastnou.

Abych uzavřela téma, čas od času si připomenu všechny tyhle lidi - ty, které si pamatuju, samozřejmě - abych si osvěžila vzpomínky a uvědomění, z čeho všeho jsem se už v životě dokázala vyhrabat. Dává mi to sílu, že to dokážu znova. A jsem si jistá, že přijde den, kdy si dokážu vybavit maximálně tři jména a ten zbytek bude prostě jenom minulost proměněná v mlhu. Každý máme svoje způsoby. Tenhle se mi celkem osvědčil, a i kdybych si řekla, že to neudělám, beztak se k tomu za rok zase dopracuju. Dneska jsem si na to vzpomněla, protože jeden z těchto lidí se ukázal jako aktuální přítel jedné z mých nynějších kamarádek a celkem se mi zježily vlasy, když mi došlo, co o mně bude vyprávět. Naštěstí ona patří mezi ty inteligentnější - a názor na lidi si dělá sama, ne z pomluv druhých. Takhle by to mělo být. Každopádně, svět je malej, to nemůžete popřít.

Je jen na vás, jakou cestou se vydáte.




Silence.

22. july 2016 at 14:36 | Nikki Allen

Co je to vlastně ticho? Co znamená to slovo bez jakéhokoliv synonyma, které by ho dokázalo popsat v celé své velkoleposti? Je ticho přítel? Nepřítel? Je ticho vlastně vůbec něco? Nebo nic? Moje myšlenky se po velmi obtížné snaze uspořádaly tak, aby dávaly alespoň nějaký smysl, tak snad ho v tom uvidíte taky.

Ticho není jen absence zvuku. Má spoustu podob a významů. Může být konejšivé i zneklidňující, ticho před bouří, ticho uctivé nebo ticho k nevydržení. Ale přesto je tvořeno prostě nedostatkem zvuku, stejně jako nenávist je tvořená jen nedostatkem lásky. Ticho je prázdnota, protože kde není vůbec nic, tam je ticho. Ticho je jako tma, pokud není narušeno, je všudypřítomné. Může nastat za každých okolností. Jako tma - nic neslyšíte, ale pro prožitek to stačí. Naopak vás ale může i o mnohé připravit.

Je to něco, čeho si možná někdo i váží. Je to v podstatě nic, ale zároveň něco. Ticho. Má své vlastní charisma už jen proto, že neslyšíme nic, ale vlastně slyšíme - ticho. Je to čas, kdy můžeme více naslouchat sami sobě. Je to druh zvuku, který každý slyšíme jinak.

Mezitím, co pro někoho může ticho býti jenom ztlumením, jiný preferuje naprosté "vypnutí všech zvuků". Ticho je vlastně klid, ačkoliv ne vždycky vítaný, to je také pravda. Ticho se podobá vlastně "ničemu". I nic je v zásadě něco. Ticho je něco, co pokládáme za tak málo, že mu přisuzujeme slovo nic… "Co slyšíš?" ptá se mě někdo. "Nic," odpovídám bezmyšlenkovitě, aniž bych si uvědomila, že vlastně něco slyším. Slyším ticho.

Ticho mi připomíná noc. Když zajde Slunce, rozsvítí se pouliční lampy a ruch velkoměsta utichne. Ničím nerušená mysl může v absolutním tichu přijít na neskutečné věci a objevit taková zákoutí sama sebe, o kterých jsme až dosud neměli ani ponětí. Když zavládne ticho, nemusíme se bát, ale naopak bychom si ho měli užít. Ne každý klid je přeci zlověstný!

Nejčastěji si představíme klidný, přírodní šepot, zároveň možná i s klidným rozjímavým výrazem meditujícího tvora. Na mysl nám přijdou i duchovní věci. I šustění listů či jemné švitoření lesních ptáků můžeme považovat za ticho. Ticho je tolerantní a zdvořilá bytost, která nám dává prostor, dává nám přednost. Dává nám prostor k rozjímání, opravdovému uvažování, či položení se do sebe sama a k uspokojení našich nervových buněk, které mají při jeho působení méně práce. Ticho nám často dává řešení, nebo alespoň podnět k řešení. Někdy však stačí jen ono samo, jako decentní odpověď či reakce. Postačí nám k vyjádření čehokoliv. Je to doplněk mimických svalů a přítel našeho vnitřního guru.

Každý z nás si dokáže vytvořit své vlastní ticho. Pokusit se nevnímat okolí a soustředit se na určitou myšlenku, dokud okolí neutichne a v dáli se neztratí všechny hlasy a ruchy. Určitými druhy a motivy ticha jsou pro mě třeba ignorace, nevědomost, láska či nenávist, diskrétnost, strach, slušnost, obavy, pohrdání, nejistota, touha, či vášeň. Říká se, že ticho občas postačí k tomu, aby bylo řečeno vše. A něco na tom určitě bude.

V závěru je tedy ticho přítelem. Chová vzácné chvíle, přispívá nám k mnoha věcem. Avšak často nám může být i osudným. Někdy ticho nestačí, nebo ho dokonce sami nechceme, ačkoli nám nic jiného nezbývá. V některých situacích, když však odejde, byli bychom nakonec radši, kdyby zůstalo.

Ticho můžeme využít na tisícero způsobů. Spánek. Sladký spánek v tichu. Ticho nechává prostor naším myšlenkám a dává jim šanci býti lepší. V tichosti zachováváme tajemství. V tichosti sdělujeme své pocity třeba doteky. V tichosti dokážeme úžasné věci. Ticho je podstatná část každého z nás a je zastoupeno úplně ve všem a ve všech.

Ptáte-li se, jestli je ticho dobré nebo špatné, neodpovím. Protože ticho je vlastně nic, vzpomínáte?



 
 

Advertisement

Nobody can go back and start a new beginning,
but anyone can start today and make a new ending.

[Nikdo se nemůže vrátit a vytvořit nový začátek,
ale každý může začít dnes a vytvořit nový konec.]