From my imagination

12 Words Challenge.

14. august 2016 at 3:07 | Nikki Allen


Teď budete svědky toho, co se stane, když mě necháte dopisovat si ve dvě ráno s mojí nejšílenější kamarádkou. Dopředu říkám, že v sobě nic nemám, i když mi zřejmě po přečtení nebudete věřit. Brutálně se totiž nudíme. Vymyslela jsem (proč vždycky všechno vymýšlím já?), že mi zadá 12 náhodných slov a já je všechny musím použít v příběhu o 122 slovech. Pro nechápavé lidi: Napíšu random shit příběh čítající 122 slov. Jsem schopna napsat cokoliv. Vážně.

Zadaní zní: zubr, ukulele, škraboška, sýr, pizza, radioaktivita, Pocahontas, štafle, špageťák, verš, kaktus a troška. Fakt nechápu, jak může moje počítačová autokorekce neznat slovo špageťák! Tak to si, drahá autokorekce, vypiješ. Ale nejdřív ten příběh.

Bylo, nebylo, za dob slavné Pocahontas, všude rostly kaktusy, a všude žily myšky. Žádné kočky ani žádní zubři se v jejich revíru nevyskytovali, a neohrožovala je ani žádná radioaktivita, takže žily spokojený a klidný život se spoustou sýra. Jak je ale známo, všude se najde černá vrána myš,která je na společenském žebříčku tak trošku nízko - a to i za použití štaflí - a mezi ostatní nezapadá. Černý myšák žil i tady. Přezdívalo se mu Špageťák, páč miloval těstoviny a taky pizzu, jelikož pocházel z Itálie. Byl zvyklý navštěvovat myší bály a za tónů ukulele se škraboškou na čumáčku oslňovat myšky všech věkových kategorií svými verši. Ze závisti ho zdejší myši nepřijaly mezi sebe, a tak se musel uchýlit zpátky do italských děr.

No ty vole! Páni. Takový výkon jsem od sebe tedy vážně nečekala. Připadám si naprosto geniálně.Omlouvám se, že má děj rychlý spád, ale jinak to fakt nešlo. Netušíte, jak velký problém mám s psaním čehokoliv stručného! Asi bych sakra měla jít spát… Možná se mi bude zdát o Špageťáčkovi! Yay. Po ničem jiném totiž netoužím, že jo. Radši bych sny o krásné slunné Itálii.




White palace. // Part I.

26. july 2016 at 11:20 | Nikki Allen

Poslední dobou mám celkem zajímavé sny. Předevčírem mě jeden z nich inspiroval k vyprávění. Možná by to bylo i fajn téma na knihu, ale předpokládám, že se svým (ne)stíháním budu fakt borec, když budu zvládat alespoň po malých částech přispívat tou mojí fanzatií na blog... Tak snad z toho vzejde něco použitelného. Je hrozně náročné popsat všechnu tu velkolepost, co vidím v hlavě, vážně! Určitě to nebudu dělat moc dlouhé, protože bych to pak nebyla schopna dokončit, když mě napadne něco nového. Tak už to se mnou chodí! Mám více nápadů, než jsem vůbec schopná sepsat. A taky neskutečný talent k protahování všeho, co se dá. Ale teď už se ponořte do té královské a černo-bílé atmosféry...

Part I.

Procházím ulicí plnou lidí. Všichni se na mě dívají. Úplně všichni. Když říkám všichni, je to přesně ten filmově příšernej moment, kdy jdu, do vlasů mi fouká vítr a otáčejí se za mnou dokonce i domácí mazlíčci a děti. Kdyby se domy mohly pohybovat, určitě by na mě ukazovaly svými kamennými prsty a pokusily by se proti mě poštvat i květiny - ty příšerné bílé kytky, které bych všechny proměnila v květy temnoty, kdybych měla chvíli času navíc. Ale nemám. Spěchám k paláci a za mým černočerným pláštěm se ozývá hlasitý šepot místních... Nikoho, jako jsem já, tady totiž - v Bílém městě - nikdy nikdo neviděl. Pomalu docházím k bráně do White Palace. Před ní se rázně zastavím a musím si rukou zaclonit oči, abych vůbec něco viděla. Srovnám si plášť a přešlápnu si z levé nohy na pravou, abych udržela rovhováhu. Z té pitomé sněhobílé a zářivé barvy se mi začala motat hlava.

Fakt nechápu, co moje sestra - mimochodem, kdyby to někoho zajímalo, moje jestra je Bílá královna - vidí na bílé barvě. A taky silně pochybuju o tom, že je to vůbec moje sestra, ale to je teď vedlejší. Ukládám si do hlavy: "Znova překontrolovat kroniku našeho rodu," ačkoliv jsem to zkoušela už nejméně stokrát, a dál se věnuji prohlížení brány, ačkoliv stále přivírám oči. Jestli tady budu delší dobu, budu si muset sehnat darkprofen (chápejte - jedná se o obdobu brufenu), jinak mi asi vystřelé mozek z hlavy. Ta bílá je naprosto otřesná! Shlukují se kolem mě lidi. "No to je nepřípustné!" slyším, jak šeptá nějaká z matek svému dítěti. "Je to absurdní, aby osoba v černé vkročila na území Bílého paláce!" zaleká další. Děti vykřikují, že mají strach. Ehm, strach? A proč ze mě? Já bych neublížila ani mouše, mezitím, co moje drahá sestříčka by vraždila na potkání, kdyby mohla... Ach jo, tohle chce prostě převychovat. "Je to příšera!" slyším neurčitý hlas z dálky. Začínají mi upřímně lézt na nervy. Člověk nemůže mít ani chvíli pokoj. No - ehm - to bych asi chtěla moc. Budu si zatím muset zvyknout, že když porušuju zřejmě přes polovinu zákonů tohohle města už jenom tím, že existuju, budou mít lidi kecy. Přísahám, že až tady budu vládnout já, budou držet jazyk za zuby a budou si sakra dávat pozor, co opravdu chtějí, abych slyšela a co ne. Ale stejně by mohli projevit alepoň trošku úcty. Ale to je zřejmě jen další z mých prozatím nesplnitelných přání, když vlastně ani nemají tušení, kdo jsem. Však oni se to brzo dozví, to se vsadím o cokoliv! Když slyším nějakého malého kluka, jak na mě vříská cosi o špíně, tak se prudce otočím a zasyčím na všechny, aby ztichli. Nějaká holčička se rozpláče a běží se schovat k tatínkovi.

U brány jsem svým příchodem způsobila čirý poprask. Vojáci - samozřejmě oděni v bílém - pobíhají jako splašení všude kolem a pokřikují "Podejte hlášení královně, podejte hlášení královně!" Chvilku jsem to nadělení pozorovala, než jsem se rozhodla udělat pár kroků dopředu. Ti vojáčci si ze mě udělali evidentně událost roku. Mohli se přetrhnout, ale zárověň to vypadalo, že mě nikdo z nich upřeně nesleduje. Neskutečně jsem se lekla, když ke mě přiskočilo nejmíň 6 z nich, aby mi zabránili pokračovat v chůzi. Aha, tak ne... Zastavila jsem se a zatvářila se výhružným pohledem. "Tak co je? Ráda bych prošla, pánové," oslovila jsem je co nejzdvořileji a chtěla udělat další krok.

"To se v žádném případě nestane!" zahrozí mi jeden z nich. Určitě se nechám u brány držet nějakými poskakujícími bílými panáčky, kteří vypadají, že nikdy nevideli pořádný meč. Přeprala bych je levou zadní, ale nepřišla jsem se přece prát, že jo. Ironicky se ušklíbnu, znova se rozhlédnu, abych si udělala přehled, jestli mě náhodou neobklíčili a sebevědomě prohlásím "Co jste to říkal? Ne?" zasměju se. Dívce z temnoty se neodporuje. "Tak sledujte!" udělám další krok dopředu. "Říkal jsem, že tou bránou neprojdete!" zaječel na mě. Tak to by stačilo! Prudce rozmáchnu rukama, abych si uvolnila cestu a zaberu u toho svými konečky prstů dva ze strážců brány. Jejich oblečení se rázem od hlavy k patě zalije černou barvou, dokud jim z té jejich milované bílé nezůstaly jen skoro bělostné vlasy po ramena a extrémně světlá pleť. Ostatní okamžitě odskočili a začali vyděšeně naříkat. Zhluboka se nadechnu. Tohle jsem nechtěla, ale když se naštvu, dokážu dotekem proměnit všechno v černou... Smůla. Měli mě nechat v klidu projít.

Otočím se k pohoršenému a zoufelému lidu a ustrašeným vojáčkům a začnu bojovně hlásat: "Přišla jsem, abych všechno bílé proměnila v černou! Přišla jsem, abych vás zachránila, ne abych vám ublížila! Přišla jsem, abych vám řekla, že vaše královna je prolhaná svině, protože je to pravda, a abyste konečně pochopili podstatu života, místo toho, abyste zůstali navěky uvězněni v bílé! Sakra, vždyť vaše děti nikdy neviděly žádnou jinou barvu! Celý systém, co vám tady vládne musí zemřít. Já jsem tady pro vaše dobro. A všechno zlé tady zemře společně s tou odpornou bílou. To vás nebolí hlava? Připravte se na zcela nový život v tomto městě... Kdo bude odporovat, bude vyhoštěn... Přišla jsem," odmlčím se a sleduji vyděšené pohledy všech. Nádech, výdech. "Přišla jsem, abych vám ukázala, jak je temnota krásná!" zakončuji svůj hlasitý monolog a po rychlém otočení se na patě se rozběhnu středem brány směrem k paláci. Dávám si záležet, aby za mnou náležitě vlál můj černočerný plášť, protože drama je přece úžasné! A také si všimnu, že mě celou dobu pozoruje sněhobílá kočka, ale odmítám jí věnovat více než vteřinu pozornosti. Běžím, nechávám všechno za sebou a v euforii rozrážím dveře paláce, jejich barva se okamžitě slévá do temnotemné černé.

Jsem Černá královna. A musím svrhnout vládu svojí sestry.




Jak se vám líbí představa dosud utajené královny temnoty utíkající po sněhobílé cestě do Bílého paláce, kde vládne její sestra? Mě se tedy zamlouvá...
Zatím se mějte a dejte mi vědět, jaké pocity jsem ve vás zanechala! Děkuji. Musím vám říct, že tyhle sny si klidně nechám zdát častěji.

 
 

Advertisement

Nobody can go back and start a new beginning,
but anyone can start today and make a new ending.

[Nikdo se nemůže vrátit a vytvořit nový začátek,
ale každý může začít dnes a vytvořit nový konec.]