Episodes

School on fire?!?!

29. september 2016 at 1:13 | Nikki Allen


Ehm, ehm, chápu, že se tu vyskytuju asi jako lední medvěd na Sahaře nebo tak něco, ale to se tak stává, když máte náladu "všechno je mi jedno" a nechce se vám totálně nic dělat. Tak třeba před pár dny jsem zatáhla půl dne školy, a když jsem se prospala, najedla, projela celej instagram a konečně se dokopala do té školy jet, tak mi bylo oznámeno, že škola hoří. Chcete to slyšet? Tak teda jo.

Když mi budík ohlásil, že je 4:50 ráno, nevrle jsem se po něm vrhla a vztekle ho vypla. No ne asi, když jsem šla spát prakticky před chvílí. Taky jsem ze svého polštáře neohrabaně shodila sešit otevřený na pomačkané stránce o barokní literatuře, na kterém jsem s největší pravděpodobností nad ránem usnula a spokojeně znova šla spát. Upřímně mi bylo úplně ukradený, že když nevstanu, tak si žádný test z barokní literatury nenapíšu. Stejně jsem si nepamatovala jediný slovo, logicky. Znovu se ten pitomý budík vzpamatoval tak nějak až po třech hodinách, kdy mi bylo jasný, že na osmou to do školy fakticky nestíhám, ani kdybych měla osobní tryskáč (a ten imaginární se navíc nepočítá, smůla!), tak jsem se rozhodla, že prostě nikam nepůjdu.

Přesně v ten moment jsem svůj nezájem povýšila na vyšší úroveň, protože jsem si šla udělat kafe a ZASE jsem se vrátila do postele, a to i se sarkastickou poznámkou v mé hlavě, že všichni, co jsou ve škole, se teď otravují se suplující příšerou na základy společenských věd. Haha. Absolutně mi neleželo v hlavě, že netuším, jak získám omluvenku (a ne, napsat sama si ji nemůžu) a že bych měla vyletět z bytu jako střela a jet alespoň na druhou hodinu.

K připravené kávě jsem se skoro ani nedostala, protože jsem překvapivě usnula a probudila se až za další hodinu (a to asi jenom zázrakem). Jelikož zatím nejsem úplný ignorant, tak mi samozřejmě vrtalo hlavou, že bych do té školy měla jet, ale teplá deka zvítězila a já se dalších devadesát minut válela v posteli a četla si. (A fakt si nemyslete, že povinnou četbu, hah.) Potom jsem usoudila, že alespoň na ty dvě hodiny francouzštiny bych do té školy mohla, a jelikož mi cesta trvá přes hodinu, začala jsem se vypravovat. (A abych nááááááhodou nepřijela dřív, tak jsem se samozřejmě musela nasnídat a namalovat, což zabralo asi 40 minut. Jo, fakt se mi tam nechtělo.)

Kolem dvanácté jsem se pomalým krokem došourala na zastávku, a aniž bych věnovala pozornost již zmíněné literatuře, nechala jsem si sluchátky proudit do hlavy svou denní dávku electro house písniček a tupě zírala do prázdna. Když už jsem se po nudné cestě metrem a busem blížila ke škole, napsala jsem jedné z mála osob, se kterou se momentálně ve škole bavím, že na těch 10 minut matiky už vážně nepůjdu, a že na ni počkám před další učebnou, aby mě nehledala. Ta mi okamžitě volala zpátky a s hysterií v hlase mi rychlostí blesku odříkala, že jsou všichni shromážděni na tenisových kurtech, protože hoří škola, a ať tam vůbec nelezu, jinak shořím. A pak že já jsem drama queen, aha, aha.

Samozřejmě jsem začala panikařit, protože s mojí optimistickou povahou mě, samozřejmě, napadl teroristický útok nebo nějaká obdobná katastrofa a navíc jsem byla nesmírně šokovaná faktem, že zrovna v ten jediný den, kdy se rozhodnu zatáhnout, začne hořet škola a proběhne evakuace. WTF. To se fakt může stát jenom mě. Teda alespoň mám dojem, že se to nikomu z vás nestalo.

Zůstaňte, prosím, přítomni faktu, že jsem v tu chvíli byla asi 2 zastávky busem od školy, a to po hodinové cestě hromadnou dopravou. To jsem fakt mohla zůstat doma. Každopádně jsem se rozhodla to neotočit, a k té škole jít, když už jsem z té postele vylezla a tu dálku jela. Konec konců, pořád je to přece moje škola.

Když jsem došla ke kurtům, skoro se mi zamotala hlava, protože vidět tisíc lidí (jakože nekecám) nahňácaných na jednom obrovském hřišti je pro mě celkem nepříjemnost. Už od zastávky jsem natahovala krk, jestli uvidím kouř. Přísahám, že jsem si v tu chvíli vyčítala, že mám od září tak otřesné známky, a že jsem tam ten den nebyla. Obvykle bych ještě přilila benzín, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že škola je pro mě fakt celkem důležitá, ačkoliv to tak teď vůbec nevypadá. Maturitu každopádně chci, a to co s nejlepšími výsledky, i když jsou teď momentálně známky na jedné z posledních příček mých hodnot. Vím, že se to zase zlepší. Teda jakože doufám, jinak jsem… víte kde. A škola v plamenech? To zní jako problém.

Přesně v ten moment, co jsem uháněla k brance, se otevřela, a začaly proudit ven tuny studentů a učitelů. Málem mě sakra zašlápli. Všech jsem se ptala, co se stalo, ale všichni mě ignorovali, a koukali na mě, jakože jsem spadla z Marsu, protože samozřejmě neměli tušení, že jsem zrovna přišla, a moje třída byla někde úplně vzadu, že jo. Když jsem konečně zavadila pohledem o někoho známého, konkrétně o profesorku angličtiny, což byla podle rozvrhu moje další hodina (Vidíte? Nejela jsem jenom na francouzštinu!), tak jsem se k ní rychlým krokem vydala.

"To je co? Tak můžete jít domů," konstatovala klidně. Byla jsem tak zmatená, že jsem se zmohla na pouhé "Dobrý-den-já-jsem-zaspala-ehm-hoří-škola?" a ona se začala smát. Upřímně jsem si připadala jako debil. "Vy jste teď dorazila? To je teda smůla! Angličtina nebude." No ne, že by mi odpověděla. Splašeně jsem se podívala na školu a zpátky na ni. Za prvé jsem se potřebovala ujistit, že škola pořád ještě stojí, protože tam z mě neznámého důvodu nebyly hasiči, což bylo sakra divný, a za druhé jsem se domáhala odpovědi. "Byl to jen cvičný poplach, ale pan ředitel to chtěl realistický, dělá se to tak jednou za dva roky," pokračovala. Na jednu stranu mi spadl kámen ze srdce, že je škola v pořádku, ale na druhou stranu mě v zápětí dorazila tím, že vedení se rozhodlo dát nám za odměnu zbytek dne volno. TAKŽE JSEM TAM JELA ÚPLNĚ ZBYTEČNĚ. Měla jsem chuť ječet, ale pouze jsem poděkovala, rozloučila se a namířila si to pryč. Nechtěla jsem, aby mě zahlédla třídní, což se mi stejně nepovedlo, protože jsem do ní asi o půl minuty později vrazila, když jsem se koukala jinam, než jsem zrovna šla. To jste měli slyšet. Od teď nesnáším otázku "Proč jste dneska nebyla ve škole?" No fakt. Nesnáším.

Pak jsem teda už počkala na tu hysterku, co mi volala a několikrát jsem ji praštila do ramene za to, že mě tak vystresovala, ačkoliv ona se smála, až z toho skoro nemohla dýchat, a šly jsme se najíst.V jídelně byla fronta až před vchod budovy. Kdo, proboha, navrhnul, že pustí šest stovek lidí do jídelny ve stejnou chvíli? Ale tak proč ne, času dost, hah. Doba stání té fronty mě vyšla alespoň na polovinu hodiny té zrušené angličtiny, tak jsem měla dost času na to, abych si postěžovala. Jakože proč ne, proč neevakuovat školu zrovna, když tam nejsem a ještě mě nevyděsit, že jo.

Odpoledne jsme jely s hysterkou (omg, asi mám pro tebe novou přezdívku, zlato, jestli tohle čteš) do parku a povídaly si. Protože se mi neskutečně nechtělo jet zase hodinu a půl domů, když už jsem byla tak hezky namalovaná. Ne, dělám si prdel, ale chápeme se. Tlemící se smajlík. Větou dne se stalo mé zoufalé: "O tomhle teda musím napsat článek!"

Závěrem bych si do hlavy ráda zapsala několik imaginárních poznámek pro příště.: Nechodit spát ve tři ráno. Neignorovat budík. Nezatahovat. Když už zatahovat, tak celý den. Když někdo řekne, že hoří škola, nevěřit mu. Pokud před školou nejsou hasiči, tak nehoří. Pokud bude fronta delší než na chodbu, vykašlat se na to a jet se najíst někam jinam. Koukat se tam, kam jdu, abych do nikoho nevrazila.

A taky třeba nepsat články v jednu ráno, když ještě neumím těch 17 stránek práva na zítra dnešek. Doprdele.

Budu ráda za komentáře, a jak byste reagovali vy?




Hey, you do it wrong!

24. august 2016 at 13:19 | Nikki Allen


Nedávno jsem byla s bratrancem v jednom venkovním zábavném areálu pro děti. Mimochodem - bude mu devět, vraždila bych pro něj a je pro mě spíš jako sourozenec a nejlepší kámoš, než bratranec. Nejdřív jsme strávili asi 3 hodiny na in-lajnech - málem mi upadly nohy - a další hodinu v adrenalinovém lezeckém centru - to mi zase málem upadly ruce - a pak jsem byla konečně na chvíli propuštěna a s úlevou jsem ze sebe shodila tenisky a začala se brouzdat v ledových potůčkách vody. Bylo to tak kurevsky příjemný!

Chtěla jsem si sednout na jednu z kamenných "hrází" kolem vody, ale absolutně všude byly děti. A když říkám všude, tak myslím všude - skoro jsem si neměla kam sednout, a když jsem se konečně zbortila u jednoho z můstků, tak mě nějaká tříletá blbka slila kelímkem vody od hlavy až k patě. Jelikož bylo asi 30 stupňů, tak mi to zas tak nevadilo, ale stejně. Uaaah! Po velmi rozumném rozhodnutí přesunout se minimálně o 15 metrů dál od toho malého andílka jsem se pohodlně usadila, spokojeně namočila nohy do ledové oázy - věřte mi, po těch bruslích to byl přímo ráj - a zabrousila jsem pohledem po lidech - a hlavně dětech - kolem mě.

Co mě upoutalo - a donutilo napsat tenhle článek - byla jedna z matek, která evidentně nemá ponětí o významu slov rodičovství, dítě, péče, zájem, obětavost, láska nebo starostlivost. Z čista jasna se objevila uprostřed dětského chumlu mezi potůčky vody a kamením a prostě tam jen tak stála. Byla kousek ode mě, takže jsem si ji mohla dobře prohlédnout. Krásná, oháknutá jak na módní přehlídku do Paříže, perfektní vlasy, opálení (alá samoopalovací krém), dokonalý make-up, značkové sluneční brýle a lesklé boty na asi dvaceticentimetrových rudých jehlách. Jakej idiot by šel na dětské hřiště na takových botách? No, i takoví se zřejmě najdou. Chvilku jsem přemýšlela, co tam jakože dělá, jelikož takhle vypadajícího tvora jsem nepotkala už celkem dlouho - a určitě ne na dětském hřišti, kde byly na obtíž skoro i tepláky, tílka a gumové nazouváky - a pak jsem usoudila, že tam asi má dítě. Logicky. Bože, kam jsme se to dopracovali? Chudák dítě, pomyslela jsem si. A ukázalo se, že jsem měla naprostou pravdu.

Představte si tuhle scénu: Ta ženská (mohlo jí být tak 30) zvedla telefon, chvíli jej přidržela u ucha a pak začala naprosto v pohodě - a strašným uječeným a nepříjemným hlasem - vykládat cosi o kadeřnici, oblečení a nějakém časopisu. Pak ještě chvíli drmolila něco o nehtech a mezitím k ní přišlo malinké, rozkošné, asi tříleté blonďaté stvořeníčko - jedna z nejsladších holčiček, co tam ten den vůbec byly. Matka ji z neznámého důvodu absolutně ignorovala, ačkoliv dítě zapadlo do vody až po pas a volalo na ni "Mamííííí!" asi co tři sekundy. Když se jemně hystericky přidala slova "Chci naholuuu" přičemž malá natahovala ruce a potřebovala pomoct vydrápat se na kameny z té vody, ta blondýna ji okřikla "Ticho buď, já telefonuju," a nadále vykládala komusi nějaké kosmetické sračky, aniž by se k dítěti třeba byť jen nahnula. Jsem si stoprocentně jistá, že ten hovor nebyl pracovní, a i kdyby byl, tak co jako? Když jdu s dítětem na hřiště, tak se o ni asi starám, ne? Ale člověk, co si vzal na takovou "akci" tyhle boty, to asi vůbec nemá v hlavě srovnané, co si budeme povídat. Malá se fakt snažila dostat se nahoru, ale celkem jí to ujíždělo a pořád padala zpátky, a matka se na ni ani nepodívala.

"Mamíííí, plosííím!" ozvala se plačtivě holčička. Načež blondýna zavěsila telefon a s nezájmem se rozhlížela kolem sebe. "No já tam pro tebe nepolezu, ještě bych si zničila boty!" To už ji sledovalo víc lidí kolem mě, jak jsem si všimla. Upozorňuju, že se jednalo tak o jeden metr slezu k vodě. Stačilo, kdyby se k ní nahnula a vytáhla ji. Nebo si sundala ty boty a postarala se o vlastní dítě. "Dělej, Beáto!" napomínala ji dál. Mluvila s ní jak se čtyřicetiletou kamarádkou. Upřímně - to dítě vypadalo absolutně zoufale, a nedařilo se mu vyhrabat se na nohy, ale že by to matku nějak nakoplo? Ani náhodou. Spíš vypadala ještě víc rozladěně, než když jmenovanou Betty napomínala poprvé.

Takhle to šlo dalších několik minut, přičemž se kolem té ženské shlukovaly děti, takže teď už vypadala nejen naštvaně, ale taky, že potřebuje ibalgin. Betty se konečně povedlo vyškrábat se skoro nahoru. "Mamííí, tu je holčička," poukázala malá na stojící dítě, které jí znemožňovalo výlez nahoru, protože stálo u okraje hráze. Blondýna se na ní nevěřícně podívala a povídá: "Tak ji odstrč, ne? Bože, jsi snad pitomá?" To mi málem vypadly oči z důlku, a nebyla jsem sama. Výchova level 21. Století? Dítě evidentně nemělo tušení, co má dělat tak se zastavilo. "Prostě do ní strč a pojď už!" Ohleduplnost, tleskám! Ty vole, ta cizí holčička stála vedle ní asi 30 centimetrů a ona se nemohla sehnout a poprosit jí, aby udělala krok vedle, když už nic? Začínaly mi kapat nervy, tak jsem se zvedla a popošla k ní. Ostatní lidi se prostě tvářili, že to budou ignorovat. *Haha, hrdinka přichází* Betty v zápětí máchla rukou a silou strčila do stojící holčičky - na pokyn maminky, že jo. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že tam jsem, páč jsem padající holčičku zachytila těsně před tím, než si málem rozbila hlavu o ty kameny. Začala plakat. Tak ne asi.

"Jste normální?" ozvala jsem se na tu babu, když jsem se snažila postavit tu holčinu na nohy. Byly jí taky tak tři, možná čtyři. "To jako mluvíte na mě?" otočila se na mě. Sláva, milostpaní se otočila! "Samozřejmě. To máte takový problém pomoct svému vlastnímu dítěti? A, ehm, tahle holčička si málem ublížila! To jsou mi tedy rady! Nejste tady jakože sama!" vztekala jsem se. Už ani nevím, co jsem přesně říkala, bych byla upřímná. Její chovní pro mě bylo naprosto nepřípustné. Neuvěříte mi, když vám řeknu, že si ta "dáma" odfrkla, protočila panenky a vznešeně prohlásila: "Já odcházím," začala odstrkovat děti, které byly kolem ní a hrály si, z cesty a prodrala se až k chodníku. Otočila se na jedné z jehel a štrádovala si to pryč. Samozřejmě za sebou nechala své zoufalé dítě bez jediného povšimnutí. Mezi cizími lidmi. Bez dozoru. Prostě jen tak.

"Mamííííí!" zaječela Betty a začala plakat. Její matka se ani neohlédla. Klekla jsem si na ty kameny a podívala se na tu malou: "Je to tvoje maminka Beátko?" typovala jsem, co mám asi tak říct, a jestli mi bude vůbec rozumět. Ukázala jsem na odcházející ženskou a tvářila se co nejvíc mile. Začala kývat hlavou a rozbrečela se ještě víc. "Pojď sem," vytáhla jsem jí z vody a postavila na zem. Bylo mi jí upřímně líto. "Neplakej," snažila jsem se jí uchlácholit. Nedivím se, že to nezabralo. Kdybych měla takovou matku, asi bych se taky neusmívala. "Tak utíkej," povzbudila jsem ji po chvilce a ona se vrávoravě vydala za svým láskyplným rodičem. Doufám, že si matka uvědomila, že nemá dítě, a že se našly. Ach jo.

"To se jen tak nevidí, viďte?" povykovala na mě jedna z maminek, která se vší námahou držela své batole nad nějakou věcí, se kterou se dalo otáčet. "No, je to hrozné, co mají ty děti potom dělat?" přitakala jsem. Ale pořád přece jen nejsem na vybavování se s lidmi, tak jsem se omluvně usmála a zmizela z dohledu, abych našla bratrance. Taky jsem na něj tak trošku zapomněla, ale na svoji obhajobu - ten kluk se neztratí, tím jsem si jistá. Dováděl s ostatními kluky ve frontě na tobogán, a já za něj byla v tu chvíli tak strašně ráda. Byla jsem doslova rozněžnělá z toho, s jakou láskou je vychován, a že má slibnou budoucnost. Moje teta je fakt třída. Mít v příbuzenstvu někoho jako byla tamta baba Jaga, tak se asi odstěhuju na jinou planetu.

Přiběhl ke mně a smál se. "Víš, že tě mám ráda, brouku?" usmívala jsem se. Nechápavě na mě čučel, ale hned se vzpamatoval. "Já tebe taky, broucho." (Vysvětlivka: já mu říkám brouku, on mě říkal moucho, protože furt někde lítám, ale jednou se přeřekl a spojil slova brouk a moucha dohromady… Takže od té doby je ze mě broucha, prosím.) Začali jsme se smát a on mě dotáhnul zpátky mezi ty děti. Objala jsem ho a pak jsem byla donucena ke sjezdu na tobogánu. Vůbec mi to nevadilo. Trávit čas s dětmi, které máte rádi, je přeci báječné… A díky bohu za každého člověka, který si myslí to samé.




Jak podle vás bude takové dítě s bezohlednou matkou vychované? Moje představa je povrchní cool kid, ale snad se pletu... I když ta holčička na obrázku je extrémně cute! Aw.

Jak o mě sousedi nabývají mylných představ a já si o nich myslím své.

24. july 2016 at 6:43 | Nikki Allen


Nejdříve jsem zvažovala název "A co když vámi zvané ranní ptáče prostě ještě nešlo spát?" ale nakonec jsem se rozhodla pro první variantu nadpisu, jelikož neodhaluje pravou pointu celého článku, jako ta druhá. Opsss.

Čas na mém telefonu ukazuje 5:52, já sedím u stolu a popíjím horké kafe. No, vlastně už trošku zchladlo, ale chápeme se. Před chvilkou jsem si dala sprchu a snídani. Musím se smát, když si uvědomím, jak jednoduše si vás mohou lidé splést s něčím, co nejste.

Když jsem kolem půl šesté zamířila do kuchyně, abych si dala něco k jídlu a udělala si mé milované ranní kafe, otevřela jsem okno a chvilku mžourala jen tak mezi stromy a na oblohu. Očima jsem zapátrala po okolí a zrak mi padnul na balkón, který je od našeho kuchyňského okna vzdálený asi čtyři metry. Zpozorovala jsem na něm souseda. (Tohle zní jak nějaké hlášení, či co. Ale taky že je. Hlásím, že jsem zaostřila na souseda. Poplach! A nebo taky ne.) Obvykle bych co nejrychleji zavřela okno a předstírala, že neexistuju, ale tohle byl zrovna jeden z těch neutrálních sousedů, který se netváří, jakože mě chce zabít, kdykoliv mě potká. Doufám. Navíc než jsem se stačila vzpamatovat, zamával na mě. Zaútočil na mě jako na nepřipravenou oběť. To přece není fér! Já se ráno se sousedy prostě nevybavuju, sorry kámo. Rozpačitě jsem čekala, jestli něco řekne a přemýšlela jsem, jestli na něj mám taky zamávat. Co když mě přece jen chce zabít a jen testuje moje reakce? Ale na druhou stranu, kdo by byl schopen v půl šesté ráno plánovat vraždu. Fakt nechápu, jak jsem na to přišla. Zamrkala jsem a rozhodla jsem se taky zamávat. Není přece jen slušné mávat na sousedy, když si s tím začnou?

Z mého přemýšlení mě vytrhnul právě včas, když na mě zavolal: "Co takhle brzo ráno? Vždyť je neděle!" Usrknul tekutiny z hrníčku, který držel v ruce. Že by kafe? Lidé, co pijí kafe, jsou fajn. Možná je to prostě jen neškodný soused, co já vím. Se sousedy se obvykle ráno nevybavuju, ale ranní konverzace snad nemůže nikomu uškodit. Nebo jo? Uklidňoval mě ten fakt, že je ode mě celé 4 metry a odvětila jsem otázkou. "To bych se mohla zeptat i já vás?" No dobře, spíše to byla oznamovací věta, já nevím. Ale to je jedno, nechytejte mě za slovíčko!

"No," zasmál se, "já určitě nejsem takové ranní ptáče jako vy, ale dneska jedu navštívit sestru, ehm, a musím za chvilku vyrazit," povzdechl si. Nezněl teda moc nadšeně. Proč se mu nedivím? Kdo by chtěl vstávat takhle brzo kvůli rodinným návštěvám? Fakt nechápu lidi, co si plánují návštěvy na ráno. Jeho sestra bude určitě magor nebo tak něco. Určitě nemůže dospat, aby mohla vynadat svému bratříčkovi za nějakou pitomost. Chudáček! Nepřišlo mi nejvhodnější se víc zamotávat do konverzace zmínkou o jeho sestře, kterou zřejmě nemá v oblibě a tak jsem přitakala: "Aha… No, každopádně, já a ranní ptáče? To nehrozí," pousmála jsem se. Vlastně jsem se skoro začala řehtat jako kůň. Ale na sousedy je lepší udělat dobrý dojem, než aby si vás pamatovali jako řehtajícího koně, takže jsem se jenom usmála. Hrozně ráda používám slovo každopádně. Všechno pak zní prostě vymazleněji. (Asi si prostě budete muset zvyknout na můj slovník.) Připomíná mi to něco, jako když nevíte co říct a prostě prohodíte "whatever" a změníte téma. Koukal se na mě zvídavým pohledem. "Od včerejška jsem ještě nešla spát," objasnila jsem mu svou neprospanou noc a ranní pobyt u okna. To kdyby byla škola, tak už bych dávno lítala po bytě a ječela, že nestíhám. Pokýval hlavou a znova se napil. "Tak to pak jo, takže se teď chystáte do postele?" Zapřemýšlela jsem, jestli už chci jít spát, čímž jsem si nebyla jistá, ale pak jsem si uvědomila, že je mu vlastně úplně jedno, jestli jdu nebo nejdu spát, tak jsem jemně ukončila konverzaci stručným "Jo, tak nějak." Pořád jsem nepřišla na chuť ranním konverzacím.

Dovařila se mi voda na kafe, tak jsem se omluvně usmála (což už je samo o sobě divné, protože já se ráno neusmívám, a dneska jsem se usmála už poněkolikáté), rozloučila jsem se, popřála mu krásný den a zavřela okno. Tak přece jen nejsou všichni sousedi protivní důchodci, co prahnou po mé krvi? Ne, že bych měla něco proti důchodcům. Jsou v pohodě. Pokud teda nejde o ty ve frontách v obchodě nebo o moje sousedy, samozřejmě. No, abych dokončila myšlenku, ten soused se zdá jako normální člověk. Poznámky pro příště: ten soused z protějšího balkonu pije kávu, nerad vstává brzo ráno, jeho sestra je šílenec a nechce mě zabít. Snad.

Ty dny, kdy můžu spát a noci, kdy můžu být vzhůru, miluju ze všech nejvíc. V noci se nejlépe soustředím, všechno mi jde rychleji a navíc se mi lépe pracuje. Obvykle se v noci i radši učím. Prostě mám ráda tmu. A přes den bych nejradši nevylezla z postele. Jenomže to nejde pořád, když člověk musí chodit do školy, kterou bohužel někdo naplánoval na dopolední a odpolední hodiny. Koho to, bože můj, napadlo? Další poznámka: založit školu, do které se bude chodit zásadně v noci, pro lidi, jako jsem já. Noc je prostě úžasná. Ale o tom zase budu monologovat jindy.

Tak a je tu konec pohádky. A žili šťastně až do smrti. Hahaha. Okay, tak ne, jenom jsem měla náladu něco napsat, než se uložím ke spánku. Nějakou záhadou jsem se dopracovala k tisíci slov. Tisíc slov o ničem. Ale vlastně jo! Mělo by z toho vyplynout ponaučení, že ne všichni sousedi jsou tak upřímní, aby vám řekli, co si o vás myslí, abyste jim to mohli s úsměvem vyvrátit, takže byste si měli dávat pozor na svoje sousedy, ale nejsem si úplně jistá, jestli se mi to povedlo a už vůbec si nejsem jistá, jestli jsem tímhle dlouhatánským souvětím nezkazila celý dojem. Snad ne. Mějte se krásně, už se mi celkem zavírají oči.




 
 

Advertisement

Nobody can go back and start a new beginning,
but anyone can start today and make a new ending.

[Nikdo se nemůže vrátit a vytvořit nový začátek,
ale každý může začít dnes a vytvořit nový konec.]