Drabbles

Double - double – drabble | Vision vs. Reality | 1

6. october 2016 at 3:27 | Nikki Allen


Vize:

Schody beru po dvou, batoh na jednom rameni mi div, že nespadne na zem, ale nějakým zázrakem se to nestane a já už procházím chodbou ve třetím patře na hlavní budově. Modré lesklé konečky vlasů mě šimrají na krku a já si rukou odhazuji pramínek, který mi stále překáží před očima, přičemž mi spadne jeden z umělecky roztrhaných černých rukávů a odhalí mi levé rameno. Za zvukem mých podpatků se otáčí spousta lidí a koukají na mě, jako bych právě spadla z Marsu, tak se rychle zkouknu pohledem, jestli je má sukně dostatečně krátká a jestli mám latexové kozačky v pořádku. Vše je jak má být a tak se spokojeně vydám vpřed ke třídě, kde máme první hodinu. Ani se mezitím nemusím otravovat s uhýbáním lidem, protože se mi všichni klidí z cesty. No nemůžu si stěžovat. Při mém, dá se říct, dramatickém příchodu do třídy, doprovázeném hlasitým šepotem a ustrašenými úsměvy, si ještě stihnu v zrcadle připevněném na stěně zkontrolovat make-up. Silné černé linky, stíny, perfektní řasy, rudá rtěnka. Kousnu se do rtu, protože se mi sakra líbí, co vidím, a každopádně nejsem jediná, což se dá lehce odvodit z pohledů kluků, kteří na mě právě visí očima. YAY!


Realita:

Nechápu, jak můžu být tak nešikovná, pomyslím si, když si omylem zatrhnu v předklonu culík v zipu od tašky. Opatrně se snažím vyprostit těch pár blonďatých dlouhých vlasů z pasti, ale přetrhnou se v polovině a já zakleju. Hodím si tašku na rameno a vyškrábu se do třetího patra, přičemž bezmyšlenkovitě odpovídám na pozdravy všech a také do spousty z těch lidí narážím, protože se zrovna snažím odheslovat si displej na telefonu a přečíst si novou zprávu. Ačkoliv mám tenisky, jsem schopná zakopnout i na rovné podlaze, takže se nemůžu divit, když skončím balancováním o zábradlí ve snaze někoho nesrazit. O pár vteřin později vtrhnu do třídy a snažím se najít v přední kapse korektor a pudr, protože vypadám, jakože mě sežvýkala a vyplivla lochneská příšera, a ráda bych se "přeprášila" ještě dřív, než zazvoní, ale k mému neštěstí zjišťuji, že jsem to nechala všechno doma. No nic, alespoň nemusím k zrcadlu na záchod. Místo toho vylovím učebnice na následující hodinu a zamávám na hlouček mých kamarádek, které si povídají o pár metrů dál. "Tak co? Stihla si to včera?" volá na mě jedna z nich. Nemůžu si zaboha vzpomenout, o čem mluví, tak jen přikývnu a usměju se. HAH.




Ani jedno z těchto dvou double drabblů se nedá brát úplně vážně, ale nápad je nápad a tohle mě FAKT baví! Celkem 400 slov, hodina snění a pět minut nadávání na to, kolik je vlastně už zase hodin. Tak co… Radši vizi nebo realitu?

Back to school | Tripple drabble | Vol. 3

19. september 2016 at 19:28 | Nikki Allen


Hodiny ve třídě ukazují 8:04, ale zvoní až teď. Nikdy nešly správně na čas. Otevřu sešit a zapíšu si datum. Samozřejmě se v něm seknu, tak ho vztekle škrtnu a po kontrole zamknuté obrazovky svého telefonu ho napíšu správně. Potom zvednu oči k učitelce. Vypadá to, že se snaží zapsat absenci do systému. Mou domněnku potvrdí její otázka: "Tak kdo dnes chybí?" a já se automaticky rozhlédnu po své třídě. Nevím, netuším, s nikým jsem nemluvila. Nevím, kdo tady není. Mám nutkání říct svoje jméno. Kéž bych tu nebyla. "Nejsem tady já!" zakřičela bych. Ale v zápětí mi dochází, že jestli něco teď nemůžu udělat, tak právě tohle. Překvapivě. A jelikož se neumím vypařit, tak s povzdechem zabodnu pohled na prázdnou stránku sešitu s napsaným datem. Prosím, ať si nevzpomene, modlím se v duchu. Prosím, ať si nevzpomene!

"Kdo má dneska aktuality?" zazní rázně. Jak může někdo být tak nesympatický, to vážně nechápu. Chvilku zarytě mlčím, protože mluvit dneska přede všemi je to poslední, co chci. Když se chci konečně ozvat, jako to obvykle dokážu, nevyjde ze mě ani hláska, a zmůžu se jen na pohnutí hlavy a otrávený výraz. Jelikož se učitelka zrovna kouká na mě, pokyne mi, ať jdu před tabuli. Bezva, úžasný, říkám si, protočím panenky tak, aby to nikdo neviděl, a zvednu se.

Před třídou jsem klidná, vyrovnaná a sebevědomá. Jsem přece extrovert a ráda mluvím k lidem. Jenomže dneska ne. Nemám tušení proč, ale klepou se mi ruce a nedokážu říct jedinou souvislou větu. To, že nezvládám situaci, mě zpanikaří na maximum. Většinu textu přečtu z papíru, a ještě s chybami, ačkoliv jej umím odvyprávět nazpaměť, a to jen proto, že jsem totálně a bezdůvodně vynervovaná. Po pár minutách utrpení se odeberu do své lavice s hodnocením plným kritiky. Jsem vzteklá. Takhle to dál nejde!




Ehm... Mám teď v hlavě tolik věcí, že bych teoreticky mohla zase přidávat často, tak se tešte.
A díkybohu, září brz končí. Yay!
Btw. Nějak mě to omezení na určitý počet slov začalo bavit. Jakože fakt hoddně!

Back to school | Tripple drabble | Vol. 2

11. september 2016 at 18:28 | Nikki Allen


No tak, přesvědčuju sama sebe, jdi si sakra sednout do třídy na svoje místo a nedělej tady scény. Ne, že by však na mě bylo něco znát. Stojím na chodbě vedle schodů, opřená o zábradlí, mám batoh přehozený přes rameno a přivřenýma očima sleduji vchodové dveře od své třídy. Na oko se usmívám na všechny, kteří procházejí kolem mě, a přikývnutím reaguji na jejich pozdravy. Ale nechci dovnitř. Prostě nechci.

Mám chuť utéct, ale přesto se zhluboka nadechnu a pokud možno co nejméně nápadně se vkradu do své první lavice a sednu si židli, aniž bych vzbudila pozornost. Do začátku hodiny zbývá 7 minut. Vyházím si věci z tašky na lavici a podívám se z okna. Chci se otočit, ale zároveň nechci dneska ráno brečet. Ale co na tom záleží? Budu se takhle cítit bez ohledu na to, jestli se tam podívám nebo ne. Tady jde o víc. Odrhnu si vlasy z tváře a pomalu zrakem přejedu celou místnost, dokud se můj pohled nezastaví.

Sedí vedle sebe. Ona a on. Ona se směje a předkloní se k němu, následkem čehož jí spadne pramínek vlasů do čela. Něco vypráví, máchá u toho rukama, šklebí se a prohrabuje si vlasy, ale nerozumím konkrétním slovům. Připadá mi to už jako věčnost, co jsem ji slyšela vyprávět. Vypadá šťastně. Na chvíli zapochybuji. Je opravdu šťastná? Všichni jí zřejmě uvěří, ale já přesto poznám, když její úsměv postrádá jiskru. Znám ji lépe než všichni lidé v téhle místnosti. Znám jí lepe než on. A dala všechno za to, abych ji mohla obejmout a prohodit s ní jen pár slov. Jenomže to se nestane, protože když přišel on, tak jsem já přestala existovat. Cítím, že mě v očích pálí slzy. Už zase. Pro jistotu odvrátím pohled. Židle vedle mě je prázdná. Ty časy jsou nadobro pryč.




Pardon, že přidávám tak málo, ale poslední dny jsou pro mě opravdu těžké a vážně to nechci nějak rozebírat. Schází mi energie k psaní optimističtějších článků, takže si budete muset počkat. Nechci sklouznout k tomuhle stylu psaní. A co se tohoto článku týče, prosím, nestojím o soucit, nestojím o rozebírání podrobností, ani o hodnocení situace. Mám to už déle rozepsané, tak jsem se prostě dneska jen odhodlala k dokončení. To je všechno. Nemusíte to chápat ani tomu rozumět, jen jsem se potřebovala vypsat. Budu ráda, když zareagujete třeba na tu atmosféru v ději, nebo když mi dáte vědět, jestli se vám u toho vybavila nějaká vzpomínka nebo tak něco… Díky!


Back to school | Tripple drabble | Vol. 1

2. september 2016 at 21:29 | Nikki Allen


S očekáváním jsem elegantně kráčela po schodech. Na své chůzi jsem si dávala záležet více než obvykle, přece jen, byl to první den školy. Naposledy jsem se ve skle podél schodů podívala sama na sebe, ale okamžitě jsem se vrátila pohledem na svoje černé tenisky, protože jsem se nepoznávala. Byla jsem až moc krásná, ne tak, jako obvykle. Líbilo se mi to, ale nechtěla jsem si na to zvykat. Netuším, jak se mi tohle povedlo. Zhluboka jsem se nadechla, zvedla oči a oslnivě se usmála. Uvolněně jsem odstartovala den pozdravem s nádechem hollywoodské celebrity a rozhlédla jsem se kolem sebe. V mém patře na mě však čekalo nepříjemné překvapení, které sice nebylo na první pohled vidět, ale za to bylo cítit. Cítila jsem se asi tak, jako kdybych právě po dlouhé cestě odhodlaně vysedla z letadla, v omamném pocitu s přivřenými víčky zvolala "Miluju tě, New Yorku!" a pak se nadechla a ucítila podivný zápach, přičemž jsem šokem otevřela oči a kolem mě byla jen louka plná krav. Doslova. Moje vnitřní kontrolka mi ohlásila, že jsem přistála na špatném místě, a že tu budu muset zůstat celej rok.

Chodba byla zaplavená falešnými úsměvy, umělými záchvaty smíchu, zkoumavými pohledy a přehlížené ignorace. Spíš to byla přehlídka skvělých hadrů, než lidí. Když jsem vešla do třídy, praštila mě do těla vlna té nejneupřímější energie za poslední rok. Jako bych tam v tu chvíli neměla co dělat. Chtěla jsem se otočit na patě, vykráčet ze třídy, seběhnout ty schody a vyletět školy se slovy: "Nevšímejte si mě, dělejte, jakože jste mě neviděli, jdu chytit svoje letadlo do New Yorku!" Jenomže to nešlo, protože dokonale upravená brunetka na mě zapištěla přes celou třídu: "Ty máš tak dokonalý vlasy, bože můj!" načež se ke mně vrhla blondýnka a objala mě.

Noční můra začíná právě TEĎ.


Takže.
Pardon, že se nazachovám jako správná bloggerka, a nezačnu vám radit, jak si oblepit školní sešity balícím papírem, aby to vypadalo víc cool. Stejně jste to už všichni iděli na youtube a stejně to neuděláte.
Moje edice back to school se potáhne celé září a budou to pocitovky nahňácaný do drabblů, double drabblů a tripple drabblů. No, asi se nejvíce spoléhám na tu třetí možnost, jelikož mám náladu být neskutečně ukecaná.
Protože ve škole jsem pronesla za celej den asi 20 vět celkem. A to obvykle stihnu do jedné minuty ještě před začátkem první hodiny. Ale nedělejte si, prosím, unáhlené závěry a počkejte si na další články.
Jaké jsou vaše pocity?


Deserted.

28. july 2016 at 18:23 | Nikki Allen

Tady je další z mých literárních pokladů o 100 slovech... Tenhle drabble už je sice starší, ale to, myslím, vůbec nevadí.

Silně fouká vítr, je zima a já se táhnu prázdnou temnou ulicí. Dnešek měl být jedinečný. Výjimečný. Krásný. Jenomže to prostě nedopadlo. Sehnu se a potichu lituji toho roztrhaného cáru hadru, co mám na sobě. Ještě před pár hodinami to byly nádherné sametové šaty a já se v opojení hudbou procházela po sále plném lidí oděných ve společenském. Vlastně ani nevím, co se stalo, ale vím, že se to stát nemělo. Naštvaně utrhnu ten špinavý kus šatů, co táhnu za sebou po zemi a nemilosrdně ho odhodím. Zapadne do kaluže a já, oblečená jako trosečník se dál vleču liduprázdným městem.




Přenesla jsem na vás pochmurnou náladu? Tak to se omlouvám!


What we think, we become.

20. july 2016 at 20:49 | Nikki Allen

Ráda bych odstartovala tento blog jednoduchým vysvětlením. Od té doby, co jsem naposledy napsala něco publikovatelného uběhla celkem dlouhá doba a já se konečně cítím šťastná. Opravdu šťastná. Možná to bude tím, že moje staré já, jak se říká, už prostě neexistuje. Zmizelo, bylo zničeno, ztraceno a vtáhnuto na dno oceánu. Tak nějak metaforicky. A netuším čemu za to kouzlo vděčím. Ale jsem spokojená. A jelikož zdaleka nejsem stručný člověk, rozhodla jsem se překonat sama sebe a zkusit to všechno popsat třemi slovy. Tak tady je máte. Všechno se změnilo. Ale přecejen mám pocit, že bych k tomu chtěla napsat víc, takže jsem ten moment zachytila v literárním dílku o sto slovech. A drabble je na světě. Krásný den vám všem!

Nádech, výdech. Žiju. Mám pocit, jakoby někdo mávnul kouzelnou hůlkou a všechno se změnilo. Ve vteřině jsem našla správnou cestu. Otevřela jsem oči a viděla všechnu tu krásu. Zavřela je a cítila všechnu tu energii. Zamrkala a zapudila slzy. Ty pověstné slzy radosti. V jediném záchvěvu těla, v jediném doteku, v jediném polibku. Našla jsem vše, co bylo dříve ztraceno. Ztratila jsem vše, co bylo zlem zapovězeno. Jako bych pouhým úsměvem přepsala dějiny sama sebe. Stala se tím, kým chci být. Začala jsem vnímat. Začala jsem milovat. Povýšila jsem své snění na vyšší úroveň. A už nikdy se nenechám zastavit.


 
 

Advertisement

Nobody can go back and start a new beginning,
but anyone can start today and make a new ending.

[Nikdo se nemůže vrátit a vytvořit nový začátek,
ale každý může začít dnes a vytvořit nový konec.]