250 words

250 words || 18. 11. 2017

Saturday at 18:36 | Nikki Allen

Přísahám, že první řádek tohoto článku píšu už asi dvacet minut a už mi z toho začíná jemně hrabat. Ještě před hodinou jsem měla inspirace na sestavení raketoplánu a teď se mi nedaří ani uvést své vlastní myšlenky. Takže to bude další mess o 250 slovech zpovědního typu a předem se omlouvám těm, co rádi v článcích hledají pointu, tady jste špatně. Zkuste štěstí třeba přístě.

Od té doby, co jsem nemocná, jako bych svět viděla nějak jinak. A to teď nemluvím o potřebě prospat 15 hodin denně kvůli zákazu kofeinu, o přecitlivělosti level "brečím kvůli všemu" ani o neustálém hladu, kvůli té příšerné dietě, kterou musím držet momentálně a prozatím na dobu neurčitou. Mám chuť být upřímná. Nejde ani o to, že už jsem měsíc nebyla ve škole - na to si nestěžuju, o to, že už měsíc nebydlím doma ani o to, že se mi podezřele skvěle daří zabíjet čas, aniž bych si uvědomovala čím. (Když pomineme těch asi 25 filmů, které jsem za poslední dva týdny viděla.) Co chci říct je, že se poslední dobou prostě ráda schovávám. A to ve všech slova smyslech. Nejradši se schovávám to náruče své lásky. Do tak pevného objetí, že můžu sotva dýchat a dokážu se soustředit jen na polibky ve svých vlasech. Jo, přesně tak je mi úplně nejlépe. A když se zrovna nemůžu schovat takhle, tak se schovávám jinak. Pod teplou huňatou deku. Nebo do hrnku s horkým čajem. Do knížek. Do příběhů jiných. Do článků o potenciální nukleární válce a mých témat na knihu. Do světů z budoucnosti. Do offline her, na kterých se lehce pěstuje závislost. Do snů, které mi nahánějí strach a zároveň mě fascinují. Prostě si občas přijdu, jako bych tu vůbec nebyla. A zároveň, jako kdybych si konečně svou existenci začala plně uvědomovat. Já nevím, asi jsem prostě jenom vyždímaná z toho podzimního počasí. Jako bych si dobíjela baterky do budoucna.




250 words || 3. 8. 2016

3. august 2016 at 10:57 | Nikki Allen

Dnešních "250 slov" (aneb něco jako sloupek z mého života) se bude týkat včerejšího večera. Pořád mám pocit, že se zblázním, a nechtělo se mi psát nic jiného. (To pochopíte po přečtení.) Ještě před tím, než se do toho pustíte, mám pro vás dvě upozornění. První je, že dramatizuju. Vždycky. A to druhé je spíše rada - ujistěte se, že si vlastní blbostí nezmaříte práci, ať už děláte cokoliv. Děkuji za pozornost.

"Hele, brouku, vydala jsem novej článek a mohl by se ti líbit, jdi si ho přečíst," povídám do telefonu. Na tohle už jsou někteří lidi, kteří mě znají, naprosto zvyklí. "Jasně, hned na to mrknu," zaznělo bez odmlouvání. Po chvilce klidného hovoru a usrkávání horkého cappuccina mi bylo oznámeno, že jsem nic nového nevydala. "JAK JAKOŽE TAM ŽÁDNÝ NOVÝ ČLÁNEK NENÍ?" začala jsem panikařit. "Určitě se jenom špatně díváš. Psala jsem ho skoro 4 hodiny. Musí tam být," vysvětluju. "Nedělej ze mě magora, dneska si nic nevydala, a jestli jo, tak to zmizelo," vrtá do mě tím svým hlasem alá "Já mám vždycky pravdu". Nádech, výdech. "Nemohl přece jen tak zmizet! To prostě nejde. Články jen tak nemizí. Určitě si ze mě děláš prdel," Nenápadně usedám k notebooku a načítám si článku svého blogu. Sakra, to snad není ani možný! ZMIZEL. Ten článek tam prostě není. A není ani v rozepsaných ani ve smazaných. Prostě se vypařil jako peníze, co jsem dostala minulý týden. (O těch alespoň vím, KAM zmizely.) Avšak literární dílo bylo ztraceno. Normálně jsem začala ječet. Takovým tím hodně zoufalým tónem. "No to snad neeeeeee!" Začala jsem horlivě vyprávět, o čem ten článek byl, dokud jsem se skoro neunavila. "Hele, klídek, je to jenom článek, napíšeš to prostě znova," chlácholí mě. "BYL to článek," opravuji stranu na druhé straně telefonu. "A znova to vážně psát nebudu," odmlčím se. "Jsem naštvaná, jdu si dát čokoládu," ohlašuji následně, dramaticky zavřu notebook a odkráčím do kuchyně. UKLÁDEJTE SI ČLÁNKY.



 
 

Advertisement

Nobody can go back and start a new beginning,
but anyone can start today and make a new ending.

[Nikdo se nemůže vrátit a vytvořit nový začátek,
ale každý může začít dnes a vytvořit nový konec.]