October 2016

Double - double – drabble | Vision vs. Reality | 1

6. october 2016 at 3:27 | Nikki Allen |  Drabbles


Vize:

Schody beru po dvou, batoh na jednom rameni mi div, že nespadne na zem, ale nějakým zázrakem se to nestane a já už procházím chodbou ve třetím patře na hlavní budově. Modré lesklé konečky vlasů mě šimrají na krku a já si rukou odhazuji pramínek, který mi stále překáží před očima, přičemž mi spadne jeden z umělecky roztrhaných černých rukávů a odhalí mi levé rameno. Za zvukem mých podpatků se otáčí spousta lidí a koukají na mě, jako bych právě spadla z Marsu, tak se rychle zkouknu pohledem, jestli je má sukně dostatečně krátká a jestli mám latexové kozačky v pořádku. Vše je jak má být a tak se spokojeně vydám vpřed ke třídě, kde máme první hodinu. Ani se mezitím nemusím otravovat s uhýbáním lidem, protože se mi všichni klidí z cesty. No nemůžu si stěžovat. Při mém, dá se říct, dramatickém příchodu do třídy, doprovázeném hlasitým šepotem a ustrašenými úsměvy, si ještě stihnu v zrcadle připevněném na stěně zkontrolovat make-up. Silné černé linky, stíny, perfektní řasy, rudá rtěnka. Kousnu se do rtu, protože se mi sakra líbí, co vidím, a každopádně nejsem jediná, což se dá lehce odvodit z pohledů kluků, kteří na mě právě visí očima. YAY!


Realita:

Nechápu, jak můžu být tak nešikovná, pomyslím si, když si omylem zatrhnu v předklonu culík v zipu od tašky. Opatrně se snažím vyprostit těch pár blonďatých dlouhých vlasů z pasti, ale přetrhnou se v polovině a já zakleju. Hodím si tašku na rameno a vyškrábu se do třetího patra, přičemž bezmyšlenkovitě odpovídám na pozdravy všech a také do spousty z těch lidí narážím, protože se zrovna snažím odheslovat si displej na telefonu a přečíst si novou zprávu. Ačkoliv mám tenisky, jsem schopná zakopnout i na rovné podlaze, takže se nemůžu divit, když skončím balancováním o zábradlí ve snaze někoho nesrazit. O pár vteřin později vtrhnu do třídy a snažím se najít v přední kapse korektor a pudr, protože vypadám, jakože mě sežvýkala a vyplivla lochneská příšera, a ráda bych se "přeprášila" ještě dřív, než zazvoní, ale k mému neštěstí zjišťuji, že jsem to nechala všechno doma. No nic, alespoň nemusím k zrcadlu na záchod. Místo toho vylovím učebnice na následující hodinu a zamávám na hlouček mých kamarádek, které si povídají o pár metrů dál. "Tak co? Stihla si to včera?" volá na mě jedna z nich. Nemůžu si zaboha vzpomenout, o čem mluví, tak jen přikývnu a usměju se. HAH.




Ani jedno z těchto dvou double drabblů se nedá brát úplně vážně, ale nápad je nápad a tohle mě FAKT baví! Celkem 400 slov, hodina snění a pět minut nadávání na to, kolik je vlastně už zase hodin. Tak co… Radši vizi nebo realitu?

What has changed? I don't give a fuck.

4. october 2016 at 22:13 | Nikki Allen |  What's up?


Kdybych měla na prstech spočítat, kolikrát se mi v normální běžný všední den v té budově zvané "škola" udělá špatně, potřebovala bych mnohem víc rukou, než mám. A taky by se mi to hodilo na psaní úkolů, ale whatever, stejně je tento rok nepíšu. (A nemám to v plánu.) Dneska mám náladu pouze přemýšlet (jsem totálně vyřízená), tak tady máte kratší (doufám) úvahu na téma změny v mém přístupu k různým věcem. Jo, a dopředu se omlouvám milovníkům spisovné češtiny, nejsem úplně naladěná…

Mám pocit, že mám pořád mozek lehce zajetý ve svých starých kolejích, ačkoliv už se k nim vracím jen občas (nedivte se, rozbité koleje jsou rozbité koleje, nefungují), takže se stává, že setrvat v ignoraci, v klidu a "nevyšilování ze všeho" je celkem těžký úkol, ačkoliv s tím od září většinou - dá se říct - nemám sebemenší problém. Sem tam se mi zamotá hlava nebo sevře žaludek, když odevzdám další prázdný papír pouze s úhledným podpisem, ale během pár minut to přejde, a jsem zase v pohodě. Od loňska se toho dost změnilo.

Tak třeba včera jsem přišla s novou teorií. Tak pozor, Nikki jde vysvětlovat. Teda jako praktikuju to už tak měsíc, ale až včera jsem si to v hlavě pojmenovala. Přesný název by zněl zřejmě asi takhle: "I DON'T GIVE A FUCK." No a teď ta úvaha že jo.

Mám-li si vybrat, jestli chci jedničku za pět hodin učení něčeho, co v životě nepoužiju, jako jsem to praktikovala dosud, a což znamenalo, že jsem totálně postrádala svůj osobní a společenský život pouze a jen kvůli posedlosti být nejlepší a premiantka (což jsem taky byla), nebo jestli chci tři mínus za to, že jsem se na to něco ani nepodívala, maximálně jsem to jednou slyšela ve škole, ale ani jednou jsem si to nepřečetla a nezabila jsem s tím ani vteřinu svého osobního života, jehož čas jsem mezitím využila mnohem smysluplněji, a dělala jsem něco, na čem mi záleží, bez ohledu na to, že dostanu špatnou známku, vyberu si druhou možnost. Ty vole nějaké dlouhé souvětí, ne? Češtinářka by mě zabila. Ale to udělá stejně, až jí předvědu své (ne)znalosti z literatury, takže co. (EDIT: Tohle jsem psala včera, a dneska mám nějakou záhadu z té literatury za 1, a to jsem 98% testu okecala vlastními myšlenkami, a překvapivě jsem se na to předem ani nepodívala, hah.)

Asi si řeknete, co jako blbnu, že to je relativně v pohodě, ale ještě před nějakou dobou bych svému budoucímu já nevěřila ani slovo. U většiny lidí je normální, že na školu kašlou, ale u mě je to rarita. Chápeme se, že? Říkejte tomu, jak chcete, ale byla jsem zřejmě šprt. To slovo nenávidím, ale je to celkem výstižný popis. Samé jedničky, žádný život. (Leda tak imaginární, hah.) Letos jsem to otočila o 180 stupňů a možná o víc, a je to TAK brutálně viditelné, že si občas pořád mám tendence nadávat, proč kurva nesedím nad hromadou učebnic a nestuduju úplně všechno, až do těch malinkým písmem psaných poznámek pod čarou.

Všichni jsou ze mě lehce v šoku, protože mezitím, co se ode mě očekává, že budu lamentovat (tohle slovo používá moje babička, a je to možná i archaismus, ale co já vím, že jo) nad chybějícím půl bodem z hodnocení třístránkového testu, protože jsem tam měla jednu blbou chybu (samozřejmě z nepozornosti), tak si úplně v pohodě stoupnu před tabuli, když se někdo usmyslí, že mě zrovna vyzkouší, a na 90 % otázek odpovím s pitomým úsměvem neviňátka, že nemám tušení, a vůbec mě to neštve, a těch zbylých 10 % tak nějak okecám vlastními slovy, z toho, co si pamatuju z hodiny, pokud jsem tam byla a nespala jsem. (Takže většinou špatně, ehm.)

Pro dokreslení atmosféry, po naštvané kritice profesorky po zkoušení se, jakoby nic, usadím zpět do lavice, a pokračuju v surfování ve svém telefonu, čtení knihy, spaní, kreslení, koukání z okna nebo psaní básniček, zkrátka čehokoliv, co jsem rozdělala před tím, než mě vyvolala, a přestanu pouze v případě, že slyším své jméno, a to se na pár vteřin zmateně rozhlédnu kolem sebe a pak opět sklopím hlavu ke své činnosti.

Jediné, co mě asi tak nějak žere, jsou dva z mých odborných předmětů, které jsou zároveň maturitní, a možná se dá říct u mě oblíbené, a nechci si to úplně u těch učitelů zkazit, když jsem si tak pracně tu pověst budovala… A taky právě z práva (čeština, pls) mám skoro jedinou jedničku od začátku roku. Sice to není na potlesk, ale určitě to stačí k zamyšlení. (No, i když teď mi "hrozí" i další jednička z mluvnice, protože tak nějak přirozeně umím česky, a jako nestěžuju si…) Panebože, kdybych tenhle článek poslala svému já tak před půl rokem, asi bych s největší pravděpodobností v minulosti vynalezla stroj na cestování časem a přiletěla bych si do přítomnosti dát facku. Nekecám.

Víte, jak poznáte, že vám jsou známky ukradené? Když si přečtete, že máte z matiky průměr 4,14, tak máte radost a nadšeně se usmíváte se slovy: "Zrovna nepropadám, to je bezva!" A mluvím naprosto vážně.

Ehm, právě jsem zpozorovala, že tohle kecání nemá prakticky žádnou pointu a taky, že nikam nevede. Ve zkratce: pokud vám to vyznělo, že jsem momentálně vykašlala na školu, tak jste mě pochopili správně. Ne, že by mi na škole nezáleželo, chci tam zůstat a vím, že propadat nebudu, protože nejsem úplně pitomá (a tu teď matiku vynechme, dík) a jsem schopna vyplodit z hlavy tolik věcí, že sama sebe občas překvapuju, takže se asi ukotvím na průměru a troufnu si říct, že z dosti hodin vybruslím i s dvojkou nebo jedničkou, s ohledem na štěstí, přirozenou inteligenci nebo náhody. (A pro vysvětlení k překvapování sama sebe: Jakože třeba nemám tušení, odkud vím, co je trajektorie. Fakt nemám šajna.)

Předpokládám, že je dost možné, že mě to přejde, a ve čtvrtletí, pololetí nebo tak, až uvidím svoje známky, nebudu dělat nic jiného, než že budu studovat, protože mi vstanou všechny vlasy na hlavě, ale momentálně spokojeně chilluju... Prostě bez motivace to nejde, a já žádnou teď nemám. No, teda mám, ale to třeba jen pro angličtinu, ve které jsem zůstala celkem perfektní (ego up) a nehodlám to měnit, ale to jde tak nějak samo a ani to vlastně neberu jako školní předmět, jako spíš koníček… Naše škola letos asi pojede na zájezd do New Yorku, takže mám celkem depku ze svého socka-life, ale to zase jindy.

Dá se říct, velkou roli v tom možná hraje i to, že jsem ve škole ztratila člověka, který byl mou nekončící inspirací a motivací a teď se mi do ničeho nechce, a navíc si chci trošku užívat. (Jojo, "zlomený srdíčko", ale nebudu si stěžovat, takže to radši zakecám.) Abych dokončila myšlenku, je teoreticky nemožné užívat si, když prosedíte celej den ve škole, pak jedete rovnou domů a do noci se zase jen učíte, logicky.

Prostě chci rebelovat. Chci vyvádět. Nejde mi o to, být nejlepší pro ostatní, ale být co nejlepší pro sebe. A momentálně mi to takhle vyhovuje. A navíc to upřímně strhává pozornost, když se takhle chovám. A to mi jakože vadí nebo ne? Bože, moje úvahy se asi nedají moc číst a chápat, co? Pokud jste dočetli až sem a pochopili jste alespoň polovinu mého sdělení plácání do větru, tak tleskám. Upřímně, možná ani nevím, co chci, možná to mám schované v hlavě a jen to nevyjádřím slovy a možná to vím přesně, ale mám momentálně v hlavě takovej bordel, že vám to teď prostě neřeknu, i kdybyste drželi dvacet minut ve fitness pozici "prkno", což nedáte, tak se o to ani nesnažte. Dala bych si něco dobrého k pití, uaaaah!

Je příšerný, kolik toho v hlavě mám a jak špatně se to formuluje do vět! Většinu toho, co jsem vlastně původně chtěla říct, jsem asi neřekla, ale když koukám na ten počet slov (už pár set přes tisíc), tak bych se jako měla krotit… Pokud vám tyhle články připadají k něčemu, tak se zase brzo vykecám, protože se tím skvěle zabíjí čas a neskutečně mi chybí psaní. Anebo vlastně… Ten pocit když zapomínáte na svou novou osobnost. Napíšu, co budu chtít a kdy budu chtít, tak snad vám to bude vyhovovat tak, jako mě. HHHH. A děti, neflákejte školu! :)))




PS: Nezbláznila jsem se a nemusíte mě morálně poučovat, díkes. Jsem to pořád já, jenom mě to všechno tak nějak zajímá míň a míň. Tlemící smajlík.



Nobody can go back and start a new beginning,
but anyone can start today and make a new ending.

[Nikdo se nemůže vrátit a vytvořit nový začátek,
ale každý může začít dnes a vytvořit nový konec.]