September 2016

School on fire?!?!

29. september 2016 at 1:13 | Nikki Allen |  Episodes


Ehm, ehm, chápu, že se tu vyskytuju asi jako lední medvěd na Sahaře nebo tak něco, ale to se tak stává, když máte náladu "všechno je mi jedno" a nechce se vám totálně nic dělat. Tak třeba před pár dny jsem zatáhla půl dne školy, a když jsem se prospala, najedla, projela celej instagram a konečně se dokopala do té školy jet, tak mi bylo oznámeno, že škola hoří. Chcete to slyšet? Tak teda jo.

Když mi budík ohlásil, že je 4:50 ráno, nevrle jsem se po něm vrhla a vztekle ho vypla. No ne asi, když jsem šla spát prakticky před chvílí. Taky jsem ze svého polštáře neohrabaně shodila sešit otevřený na pomačkané stránce o barokní literatuře, na kterém jsem s největší pravděpodobností nad ránem usnula a spokojeně znova šla spát. Upřímně mi bylo úplně ukradený, že když nevstanu, tak si žádný test z barokní literatury nenapíšu. Stejně jsem si nepamatovala jediný slovo, logicky. Znovu se ten pitomý budík vzpamatoval tak nějak až po třech hodinách, kdy mi bylo jasný, že na osmou to do školy fakticky nestíhám, ani kdybych měla osobní tryskáč (a ten imaginární se navíc nepočítá, smůla!), tak jsem se rozhodla, že prostě nikam nepůjdu.

Přesně v ten moment jsem svůj nezájem povýšila na vyšší úroveň, protože jsem si šla udělat kafe a ZASE jsem se vrátila do postele, a to i se sarkastickou poznámkou v mé hlavě, že všichni, co jsou ve škole, se teď otravují se suplující příšerou na základy společenských věd. Haha. Absolutně mi neleželo v hlavě, že netuším, jak získám omluvenku (a ne, napsat sama si ji nemůžu) a že bych měla vyletět z bytu jako střela a jet alespoň na druhou hodinu.

K připravené kávě jsem se skoro ani nedostala, protože jsem překvapivě usnula a probudila se až za další hodinu (a to asi jenom zázrakem). Jelikož zatím nejsem úplný ignorant, tak mi samozřejmě vrtalo hlavou, že bych do té školy měla jet, ale teplá deka zvítězila a já se dalších devadesát minut válela v posteli a četla si. (A fakt si nemyslete, že povinnou četbu, hah.) Potom jsem usoudila, že alespoň na ty dvě hodiny francouzštiny bych do té školy mohla, a jelikož mi cesta trvá přes hodinu, začala jsem se vypravovat. (A abych nááááááhodou nepřijela dřív, tak jsem se samozřejmě musela nasnídat a namalovat, což zabralo asi 40 minut. Jo, fakt se mi tam nechtělo.)

Kolem dvanácté jsem se pomalým krokem došourala na zastávku, a aniž bych věnovala pozornost již zmíněné literatuře, nechala jsem si sluchátky proudit do hlavy svou denní dávku electro house písniček a tupě zírala do prázdna. Když už jsem se po nudné cestě metrem a busem blížila ke škole, napsala jsem jedné z mála osob, se kterou se momentálně ve škole bavím, že na těch 10 minut matiky už vážně nepůjdu, a že na ni počkám před další učebnou, aby mě nehledala. Ta mi okamžitě volala zpátky a s hysterií v hlase mi rychlostí blesku odříkala, že jsou všichni shromážděni na tenisových kurtech, protože hoří škola, a ať tam vůbec nelezu, jinak shořím. A pak že já jsem drama queen, aha, aha.

Samozřejmě jsem začala panikařit, protože s mojí optimistickou povahou mě, samozřejmě, napadl teroristický útok nebo nějaká obdobná katastrofa a navíc jsem byla nesmírně šokovaná faktem, že zrovna v ten jediný den, kdy se rozhodnu zatáhnout, začne hořet škola a proběhne evakuace. WTF. To se fakt může stát jenom mě. Teda alespoň mám dojem, že se to nikomu z vás nestalo.

Zůstaňte, prosím, přítomni faktu, že jsem v tu chvíli byla asi 2 zastávky busem od školy, a to po hodinové cestě hromadnou dopravou. To jsem fakt mohla zůstat doma. Každopádně jsem se rozhodla to neotočit, a k té škole jít, když už jsem z té postele vylezla a tu dálku jela. Konec konců, pořád je to přece moje škola.

Když jsem došla ke kurtům, skoro se mi zamotala hlava, protože vidět tisíc lidí (jakože nekecám) nahňácaných na jednom obrovském hřišti je pro mě celkem nepříjemnost. Už od zastávky jsem natahovala krk, jestli uvidím kouř. Přísahám, že jsem si v tu chvíli vyčítala, že mám od září tak otřesné známky, a že jsem tam ten den nebyla. Obvykle bych ještě přilila benzín, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že škola je pro mě fakt celkem důležitá, ačkoliv to tak teď vůbec nevypadá. Maturitu každopádně chci, a to co s nejlepšími výsledky, i když jsou teď momentálně známky na jedné z posledních příček mých hodnot. Vím, že se to zase zlepší. Teda jakože doufám, jinak jsem… víte kde. A škola v plamenech? To zní jako problém.

Přesně v ten moment, co jsem uháněla k brance, se otevřela, a začaly proudit ven tuny studentů a učitelů. Málem mě sakra zašlápli. Všech jsem se ptala, co se stalo, ale všichni mě ignorovali, a koukali na mě, jakože jsem spadla z Marsu, protože samozřejmě neměli tušení, že jsem zrovna přišla, a moje třída byla někde úplně vzadu, že jo. Když jsem konečně zavadila pohledem o někoho známého, konkrétně o profesorku angličtiny, což byla podle rozvrhu moje další hodina (Vidíte? Nejela jsem jenom na francouzštinu!), tak jsem se k ní rychlým krokem vydala.

"To je co? Tak můžete jít domů," konstatovala klidně. Byla jsem tak zmatená, že jsem se zmohla na pouhé "Dobrý-den-já-jsem-zaspala-ehm-hoří-škola?" a ona se začala smát. Upřímně jsem si připadala jako debil. "Vy jste teď dorazila? To je teda smůla! Angličtina nebude." No ne, že by mi odpověděla. Splašeně jsem se podívala na školu a zpátky na ni. Za prvé jsem se potřebovala ujistit, že škola pořád ještě stojí, protože tam z mě neznámého důvodu nebyly hasiči, což bylo sakra divný, a za druhé jsem se domáhala odpovědi. "Byl to jen cvičný poplach, ale pan ředitel to chtěl realistický, dělá se to tak jednou za dva roky," pokračovala. Na jednu stranu mi spadl kámen ze srdce, že je škola v pořádku, ale na druhou stranu mě v zápětí dorazila tím, že vedení se rozhodlo dát nám za odměnu zbytek dne volno. TAKŽE JSEM TAM JELA ÚPLNĚ ZBYTEČNĚ. Měla jsem chuť ječet, ale pouze jsem poděkovala, rozloučila se a namířila si to pryč. Nechtěla jsem, aby mě zahlédla třídní, což se mi stejně nepovedlo, protože jsem do ní asi o půl minuty později vrazila, když jsem se koukala jinam, než jsem zrovna šla. To jste měli slyšet. Od teď nesnáším otázku "Proč jste dneska nebyla ve škole?" No fakt. Nesnáším.

Pak jsem teda už počkala na tu hysterku, co mi volala a několikrát jsem ji praštila do ramene za to, že mě tak vystresovala, ačkoliv ona se smála, až z toho skoro nemohla dýchat, a šly jsme se najíst.V jídelně byla fronta až před vchod budovy. Kdo, proboha, navrhnul, že pustí šest stovek lidí do jídelny ve stejnou chvíli? Ale tak proč ne, času dost, hah. Doba stání té fronty mě vyšla alespoň na polovinu hodiny té zrušené angličtiny, tak jsem měla dost času na to, abych si postěžovala. Jakože proč ne, proč neevakuovat školu zrovna, když tam nejsem a ještě mě nevyděsit, že jo.

Odpoledne jsme jely s hysterkou (omg, asi mám pro tebe novou přezdívku, zlato, jestli tohle čteš) do parku a povídaly si. Protože se mi neskutečně nechtělo jet zase hodinu a půl domů, když už jsem byla tak hezky namalovaná. Ne, dělám si prdel, ale chápeme se. Tlemící se smajlík. Větou dne se stalo mé zoufalé: "O tomhle teda musím napsat článek!"

Závěrem bych si do hlavy ráda zapsala několik imaginárních poznámek pro příště.: Nechodit spát ve tři ráno. Neignorovat budík. Nezatahovat. Když už zatahovat, tak celý den. Když někdo řekne, že hoří škola, nevěřit mu. Pokud před školou nejsou hasiči, tak nehoří. Pokud bude fronta delší než na chodbu, vykašlat se na to a jet se najíst někam jinam. Koukat se tam, kam jdu, abych do nikoho nevrazila.

A taky třeba nepsat články v jednu ráno, když ještě neumím těch 17 stránek práva na zítra dnešek. Doprdele.

Budu ráda za komentáře, a jak byste reagovali vy?





Back to school | Tripple drabble | Vol. 3

19. september 2016 at 19:28 | Nikki Allen |  Drabbles


Hodiny ve třídě ukazují 8:04, ale zvoní až teď. Nikdy nešly správně na čas. Otevřu sešit a zapíšu si datum. Samozřejmě se v něm seknu, tak ho vztekle škrtnu a po kontrole zamknuté obrazovky svého telefonu ho napíšu správně. Potom zvednu oči k učitelce. Vypadá to, že se snaží zapsat absenci do systému. Mou domněnku potvrdí její otázka: "Tak kdo dnes chybí?" a já se automaticky rozhlédnu po své třídě. Nevím, netuším, s nikým jsem nemluvila. Nevím, kdo tady není. Mám nutkání říct svoje jméno. Kéž bych tu nebyla. "Nejsem tady já!" zakřičela bych. Ale v zápětí mi dochází, že jestli něco teď nemůžu udělat, tak právě tohle. Překvapivě. A jelikož se neumím vypařit, tak s povzdechem zabodnu pohled na prázdnou stránku sešitu s napsaným datem. Prosím, ať si nevzpomene, modlím se v duchu. Prosím, ať si nevzpomene!

"Kdo má dneska aktuality?" zazní rázně. Jak může někdo být tak nesympatický, to vážně nechápu. Chvilku zarytě mlčím, protože mluvit dneska přede všemi je to poslední, co chci. Když se chci konečně ozvat, jako to obvykle dokážu, nevyjde ze mě ani hláska, a zmůžu se jen na pohnutí hlavy a otrávený výraz. Jelikož se učitelka zrovna kouká na mě, pokyne mi, ať jdu před tabuli. Bezva, úžasný, říkám si, protočím panenky tak, aby to nikdo neviděl, a zvednu se.

Před třídou jsem klidná, vyrovnaná a sebevědomá. Jsem přece extrovert a ráda mluvím k lidem. Jenomže dneska ne. Nemám tušení proč, ale klepou se mi ruce a nedokážu říct jedinou souvislou větu. To, že nezvládám situaci, mě zpanikaří na maximum. Většinu textu přečtu z papíru, a ještě s chybami, ačkoliv jej umím odvyprávět nazpaměť, a to jen proto, že jsem totálně a bezdůvodně vynervovaná. Po pár minutách utrpení se odeberu do své lavice s hodnocením plným kritiky. Jsem vzteklá. Takhle to dál nejde!




Ehm... Mám teď v hlavě tolik věcí, že bych teoreticky mohla zase přidávat často, tak se tešte.
A díkybohu, září brz končí. Yay!
Btw. Nějak mě to omezení na určitý počet slov začalo bavit. Jakože fakt hoddně!


Back to school | Tripple drabble | Vol. 2

11. september 2016 at 18:28 | Nikki Allen |  Drabbles


No tak, přesvědčuju sama sebe, jdi si sakra sednout do třídy na svoje místo a nedělej tady scény. Ne, že by však na mě bylo něco znát. Stojím na chodbě vedle schodů, opřená o zábradlí, mám batoh přehozený přes rameno a přivřenýma očima sleduji vchodové dveře od své třídy. Na oko se usmívám na všechny, kteří procházejí kolem mě, a přikývnutím reaguji na jejich pozdravy. Ale nechci dovnitř. Prostě nechci.

Mám chuť utéct, ale přesto se zhluboka nadechnu a pokud možno co nejméně nápadně se vkradu do své první lavice a sednu si židli, aniž bych vzbudila pozornost. Do začátku hodiny zbývá 7 minut. Vyházím si věci z tašky na lavici a podívám se z okna. Chci se otočit, ale zároveň nechci dneska ráno brečet. Ale co na tom záleží? Budu se takhle cítit bez ohledu na to, jestli se tam podívám nebo ne. Tady jde o víc. Odrhnu si vlasy z tváře a pomalu zrakem přejedu celou místnost, dokud se můj pohled nezastaví.

Sedí vedle sebe. Ona a on. Ona se směje a předkloní se k němu, následkem čehož jí spadne pramínek vlasů do čela. Něco vypráví, máchá u toho rukama, šklebí se a prohrabuje si vlasy, ale nerozumím konkrétním slovům. Připadá mi to už jako věčnost, co jsem ji slyšela vyprávět. Vypadá šťastně. Na chvíli zapochybuji. Je opravdu šťastná? Všichni jí zřejmě uvěří, ale já přesto poznám, když její úsměv postrádá jiskru. Znám ji lépe než všichni lidé v téhle místnosti. Znám jí lepe než on. A dala všechno za to, abych ji mohla obejmout a prohodit s ní jen pár slov. Jenomže to se nestane, protože když přišel on, tak jsem já přestala existovat. Cítím, že mě v očích pálí slzy. Už zase. Pro jistotu odvrátím pohled. Židle vedle mě je prázdná. Ty časy jsou nadobro pryč.




Pardon, že přidávám tak málo, ale poslední dny jsou pro mě opravdu těžké a vážně to nechci nějak rozebírat. Schází mi energie k psaní optimističtějších článků, takže si budete muset počkat. Nechci sklouznout k tomuhle stylu psaní. A co se tohoto článku týče, prosím, nestojím o soucit, nestojím o rozebírání podrobností, ani o hodnocení situace. Mám to už déle rozepsané, tak jsem se prostě dneska jen odhodlala k dokončení. To je všechno. Nemusíte to chápat ani tomu rozumět, jen jsem se potřebovala vypsat. Budu ráda, když zareagujete třeba na tu atmosféru v ději, nebo když mi dáte vědět, jestli se vám u toho vybavila nějaká vzpomínka nebo tak něco… Díky!



Back to school | Tripple drabble | Vol. 1

2. september 2016 at 21:29 | Nikki Allen |  Drabbles


S očekáváním jsem elegantně kráčela po schodech. Na své chůzi jsem si dávala záležet více než obvykle, přece jen, byl to první den školy. Naposledy jsem se ve skle podél schodů podívala sama na sebe, ale okamžitě jsem se vrátila pohledem na svoje černé tenisky, protože jsem se nepoznávala. Byla jsem až moc krásná, ne tak, jako obvykle. Líbilo se mi to, ale nechtěla jsem si na to zvykat. Netuším, jak se mi tohle povedlo. Zhluboka jsem se nadechla, zvedla oči a oslnivě se usmála. Uvolněně jsem odstartovala den pozdravem s nádechem hollywoodské celebrity a rozhlédla jsem se kolem sebe. V mém patře na mě však čekalo nepříjemné překvapení, které sice nebylo na první pohled vidět, ale za to bylo cítit. Cítila jsem se asi tak, jako kdybych právě po dlouhé cestě odhodlaně vysedla z letadla, v omamném pocitu s přivřenými víčky zvolala "Miluju tě, New Yorku!" a pak se nadechla a ucítila podivný zápach, přičemž jsem šokem otevřela oči a kolem mě byla jen louka plná krav. Doslova. Moje vnitřní kontrolka mi ohlásila, že jsem přistála na špatném místě, a že tu budu muset zůstat celej rok.

Chodba byla zaplavená falešnými úsměvy, umělými záchvaty smíchu, zkoumavými pohledy a přehlížené ignorace. Spíš to byla přehlídka skvělých hadrů, než lidí. Když jsem vešla do třídy, praštila mě do těla vlna té nejneupřímější energie za poslední rok. Jako bych tam v tu chvíli neměla co dělat. Chtěla jsem se otočit na patě, vykráčet ze třídy, seběhnout ty schody a vyletět školy se slovy: "Nevšímejte si mě, dělejte, jakože jste mě neviděli, jdu chytit svoje letadlo do New Yorku!" Jenomže to nešlo, protože dokonale upravená brunetka na mě zapištěla přes celou třídu: "Ty máš tak dokonalý vlasy, bože můj!" načež se ke mně vrhla blondýnka a objala mě.

Noční můra začíná právě TEĎ.


Takže.
Pardon, že se nazachovám jako správná bloggerka, a nezačnu vám radit, jak si oblepit školní sešity balícím papírem, aby to vypadalo víc cool. Stejně jste to už všichni iděli na youtube a stejně to neuděláte.
Moje edice back to school se potáhne celé září a budou to pocitovky nahňácaný do drabblů, double drabblů a tripple drabblů. No, asi se nejvíce spoléhám na tu třetí možnost, jelikož mám náladu být neskutečně ukecaná.
Protože ve škole jsem pronesla za celej den asi 20 vět celkem. A to obvykle stihnu do jedné minuty ještě před začátkem první hodiny. Ale nedělejte si, prosím, unáhlené závěry a počkejte si na další články.
Jaké jsou vaše pocity?



Nobody can go back and start a new beginning,
but anyone can start today and make a new ending.

[Nikdo se nemůže vrátit a vytvořit nový začátek,
ale každý může začít dnes a vytvořit nový konec.]