July 2016

Dear caffeine.

30. july 2016 at 13:20 | Nikki Allen |  Letters

Drahý, předrahý, nevyzpytatelný kofeine, příteli, lásko. You motherfucker.

Poslední dobou se potýkám s jednou záležitostí, kvůli které jsem se rozhodla, že ti napíšu dopis, tak snad mi věnuješ chvíli své pozornosti, o čemž vlastně ani nepochybuji, protože dosud si mi vždycky naslouchal, když jsem to potřebovala. Vlastně jsi jeden z mých nejlepších kamarádů. Vždycky mě podržíš, když už nemůžu, povzbudíš mě, vyslechneš mě a pomůžeš mi najít nějaké řešení. Nenecháš mě usnout, když mám nedodělanou práci, ale dokážeš mě i s láskou ukolíbat, když je potřeba. A kdyby jenom to! Však ty víš, jak pikantní máme v posledním roce vztah... Občas je sladký, občas chladný, občas horký, občas s příchutí karamelu, ale pořád jsme to my, ty a já. Ale to nikdo nemusí vědět, že jo. Každé ráno se probouzím s myšlenkou na tebe, to jen aby bylo jasno. Vážně jsi moc fajn. Jsem ráda, že jsi se zapletl do mého života, i když by se mohlo zdát, že ho dokonale komplikuješ.

Ale nepíšu ti, abych ti donekonečna zvedala ego, takže se moc neraduj! Už mě fakt nevaví ty tvoje nálady. První mě lidé od tebe drželi dál, ale pak přišla doba, kdy jsem se k tobě mohla lépe dostat, a já to chtěla zkusit. Jenom ochutnat. Experimentovat. Okusit. Chápeš, co ty slova vůbec znamenají? Nejsem si tím úplně jistá... Rozhodl ses, že se mi vnutíš. Proč taky ne, že jo? Krásně se přeci doplňujeme. Hodíme se k sobě. Přistoupila jsem tedy na tvůj návrh a zapletla se s tebou. Koneckonců, když ty si něco usmyslíš, musí být po tvém, že? Docela náhoda, protože já jsem na tom úplně stejně. Nikdo mě nedokáže přesvědčit, o něčem, s čím nesouhlasím. Až na tebe. Přátelé začali vyzvídat, co s tebou mám. Prý jsem na tebe moc mladá!? Ale já je ignorovala a dala ti šanci. Koneckonců, náš vztah se vyvíjel velmi jemně, nežně a pomalu. Neměla jsem tušení, čeho si schopný. Bože můj, kdybych jenom věděla. (Šla bych to doho znovu.) Všechno bylo perfektní.

Jenomže sotva mi zachutnal tvůj styl, a já si na tebe extrémně zvykla, tak se mi o tobě donesly takové řeči, že je z toho člověku skoro špatně. A to zdaleka není všechno! Vždyť víš, že mě zas tak koc nežere, co si myslí ostatní. Ale ty? Kdybych mohla, tak bych ti dala facku. (A pak bych tě asi políbila, ale to je vedlejší.) Máš vůbec tušení, jak náročné je odolat tomu tvému šarmu a tajemství, které mi dávkuješ pouze po šálkách? Co si jako myslíš, že jsi? Nějaký čaroděj, že uděláš čáry máry a stanu se na tobě závislou? Že bez tebe neudělám ani krok? Hej, říkám ti, že kdybych byla kdokoliv jinej, vykašlala bych se na tebe. (A teď jako nemluvím o té polovině planety, která by bez tebe ani nevylezla z postele.) Chápej, já nejsem jako všichni. Náš vztah je specifický a velmi vytříbený, protože já tě mám pod kontrolou a ty mě máš v hrsti. Taky ti to zní tak zoufale? Ty tvoje ochočovací taktiky jsou opravdu děsivé, ale já se tě nebojím. Vím, že mi neublížíš, ale sakra, ty tvoje manýry mě občas dohánějí k šílenství! Ale ani tak ti nedokážu odolat. Sakra.

Přes všechnu tu lásku, kterou mi dáváš, když se dotýkáš mých rtů a já tě polykám, a náklonnost, kterou mě zahrnuješ ale uznávám, že z tebe pořád mám respekt. Ano, ano! Slyšíš dobře. Ačkoliv jsme si tak blízcí, nejsem ti slepě oddaná! Přesto všechno - a koneckonců, konečně se dostávám k té záležitosti, kvůli které ti píšu - mi všichni říkají, že náš vztah je nezdravý. Jenomže já je všechny ignoruju. Asi už to tak bude. Nemůžu bez tebe vydržet... Prostě to nejde. Potřebuju tě v krvi víc než vodu. A to je prý problém. Potřebuju tě čím dál víc a když musím strávit den bez dávky tvých kouzel, jsem protivná, jako po dvaceti letech manželství. Moje tělo si tě vyžaduje stejně jako kyslík. Teď ti něco povím, ale slib mi, že to nikomu nevyzradíš! Mám na tebe hroznou chuť. Skoro pořád. Ráno, v poledne, večer. I v noci. Není chvíle, kdy bych tě odmítla. Prostě tě nedokážu a nechci zavrhnout. Už není cesty zpět, asi tě miluju ty jeden otrokáři!

Tak aby bylo jasno, vybrala jsem si já tebe, ne naopak. Kdykoliv budu chtít, tak můžu našemu propojenému myšlení a souzení naordinovat pauzu. Sice to absolvuju s migrénou, naštvaná a vzteklá, a asi zřejmě nebudu schopná být vzhůru, ani spát, ale to je mi úplně ukradený. Přesně vím co dělám, takže si nevyskakuj. Dávám ti šanci. Vlastně vždycky ti jí dám. Ach jo. Přestaň si mě, prosím, nárokovat jenom pro sebe a laskavě se začni chovat slušně, aby náš vztah mohl být šťastný až do smrti. Neopovažuj se mě opustit! Fakt netuším, co bych dělala. Když budeme držet při sobě, klidně si to s tebou rozdám si tě dám i tajně, kdyby s tím měl někdo problém. Nadále mi naslouchej, pečuj o mě, povzbuzuj mě, probouzej mě, ukládej mě ke spánku, absolvuj se mnou všechny radosti i nesnáze... Prostě nikdy neodcházej. Haha, já vím, že nemůžeš! Fakt bych si moc přála, aby si tady teď právě byl. Asi se zvednu, a dojdu si pro další šálek tvých láskyplných, hřejivých a zároveň ledových jak led, uklidňujících .... ať je to cokoliv. Ty tvoje schopnosti mi dokážou zvednout náladu, i kdybych umírala.

Drahý kofeine, vlastně ani nevím, proč jsem ti tenhle dopis psala, ale asi jsem se prostě potřebovala vypovídat. Vím, že tady pro mě jsi. I kdyby všichni ostatní odešli. Ach, kofeine, proč si jenom tak návykový? A víš co... Je mi to jedno. I kdybych se snažila, stejně budu tak natěšená na další moment našeho "kontaktu", jako na nic jiného. Zachránil jsi mě už tolikrát, že už to ani nedokážu spočítat! Děkuji ti za to.

S láskou tvá vděčná závislačka Nikki.




Takže lidi, mám pocit, že jsem v životě nenapsala větší blbost, ale alespoň vidíte, co se mnou dělá půl dne bez kafe. Fakt už mi hrabe. A taky mě bolí hlava. Snad jste na tom lépe. Krásný den vám všem!


Deserted.

28. july 2016 at 18:23 | Nikki Allen |  Drabbles

Tady je další z mých literárních pokladů o 100 slovech... Tenhle drabble už je sice starší, ale to, myslím, vůbec nevadí.

Silně fouká vítr, je zima a já se táhnu prázdnou temnou ulicí. Dnešek měl být jedinečný. Výjimečný. Krásný. Jenomže to prostě nedopadlo. Sehnu se a potichu lituji toho roztrhaného cáru hadru, co mám na sobě. Ještě před pár hodinami to byly nádherné sametové šaty a já se v opojení hudbou procházela po sále plném lidí oděných ve společenském. Vlastně ani nevím, co se stalo, ale vím, že se to stát nemělo. Naštvaně utrhnu ten špinavý kus šatů, co táhnu za sebou po zemi a nemilosrdně ho odhodím. Zapadne do kaluže a já, oblečená jako trosečník se dál vleču liduprázdným městem.




Přenesla jsem na vás pochmurnou náladu? Tak to se omlouvám!



White palace. // Part I.

26. july 2016 at 11:20 | Nikki Allen |  From my imagination

Poslední dobou mám celkem zajímavé sny. Předevčírem mě jeden z nich inspiroval k vyprávění. Možná by to bylo i fajn téma na knihu, ale předpokládám, že se svým (ne)stíháním budu fakt borec, když budu zvládat alespoň po malých částech přispívat tou mojí fanzatií na blog... Tak snad z toho vzejde něco použitelného. Je hrozně náročné popsat všechnu tu velkolepost, co vidím v hlavě, vážně! Určitě to nebudu dělat moc dlouhé, protože bych to pak nebyla schopna dokončit, když mě napadne něco nového. Tak už to se mnou chodí! Mám více nápadů, než jsem vůbec schopná sepsat. A taky neskutečný talent k protahování všeho, co se dá. Ale teď už se ponořte do té královské a černo-bílé atmosféry...

Part I.

Procházím ulicí plnou lidí. Všichni se na mě dívají. Úplně všichni. Když říkám všichni, je to přesně ten filmově příšernej moment, kdy jdu, do vlasů mi fouká vítr a otáčejí se za mnou dokonce i domácí mazlíčci a děti. Kdyby se domy mohly pohybovat, určitě by na mě ukazovaly svými kamennými prsty a pokusily by se proti mě poštvat i květiny - ty příšerné bílé kytky, které bych všechny proměnila v květy temnoty, kdybych měla chvíli času navíc. Ale nemám. Spěchám k paláci a za mým černočerným pláštěm se ozývá hlasitý šepot místních... Nikoho, jako jsem já, tady totiž - v Bílém městě - nikdy nikdo neviděl. Pomalu docházím k bráně do White Palace. Před ní se rázně zastavím a musím si rukou zaclonit oči, abych vůbec něco viděla. Srovnám si plášť a přešlápnu si z levé nohy na pravou, abych udržela rovhováhu. Z té pitomé sněhobílé a zářivé barvy se mi začala motat hlava.

Fakt nechápu, co moje sestra - mimochodem, kdyby to někoho zajímalo, moje jestra je Bílá královna - vidí na bílé barvě. A taky silně pochybuju o tom, že je to vůbec moje sestra, ale to je teď vedlejší. Ukládám si do hlavy: "Znova překontrolovat kroniku našeho rodu," ačkoliv jsem to zkoušela už nejméně stokrát, a dál se věnuji prohlížení brány, ačkoliv stále přivírám oči. Jestli tady budu delší dobu, budu si muset sehnat darkprofen (chápejte - jedná se o obdobu brufenu), jinak mi asi vystřelé mozek z hlavy. Ta bílá je naprosto otřesná! Shlukují se kolem mě lidi. "No to je nepřípustné!" slyším, jak šeptá nějaká z matek svému dítěti. "Je to absurdní, aby osoba v černé vkročila na území Bílého paláce!" zaleká další. Děti vykřikují, že mají strach. Ehm, strach? A proč ze mě? Já bych neublížila ani mouše, mezitím, co moje drahá sestříčka by vraždila na potkání, kdyby mohla... Ach jo, tohle chce prostě převychovat. "Je to příšera!" slyším neurčitý hlas z dálky. Začínají mi upřímně lézt na nervy. Člověk nemůže mít ani chvíli pokoj. No - ehm - to bych asi chtěla moc. Budu si zatím muset zvyknout, že když porušuju zřejmě přes polovinu zákonů tohohle města už jenom tím, že existuju, budou mít lidi kecy. Přísahám, že až tady budu vládnout já, budou držet jazyk za zuby a budou si sakra dávat pozor, co opravdu chtějí, abych slyšela a co ne. Ale stejně by mohli projevit alepoň trošku úcty. Ale to je zřejmě jen další z mých prozatím nesplnitelných přání, když vlastně ani nemají tušení, kdo jsem. Však oni se to brzo dozví, to se vsadím o cokoliv! Když slyším nějakého malého kluka, jak na mě vříská cosi o špíně, tak se prudce otočím a zasyčím na všechny, aby ztichli. Nějaká holčička se rozpláče a běží se schovat k tatínkovi.

U brány jsem svým příchodem způsobila čirý poprask. Vojáci - samozřejmě oděni v bílém - pobíhají jako splašení všude kolem a pokřikují "Podejte hlášení královně, podejte hlášení královně!" Chvilku jsem to nadělení pozorovala, než jsem se rozhodla udělat pár kroků dopředu. Ti vojáčci si ze mě udělali evidentně událost roku. Mohli se přetrhnout, ale zárověň to vypadalo, že mě nikdo z nich upřeně nesleduje. Neskutečně jsem se lekla, když ke mě přiskočilo nejmíň 6 z nich, aby mi zabránili pokračovat v chůzi. Aha, tak ne... Zastavila jsem se a zatvářila se výhružným pohledem. "Tak co je? Ráda bych prošla, pánové," oslovila jsem je co nejzdvořileji a chtěla udělat další krok.

"To se v žádném případě nestane!" zahrozí mi jeden z nich. Určitě se nechám u brány držet nějakými poskakujícími bílými panáčky, kteří vypadají, že nikdy nevideli pořádný meč. Přeprala bych je levou zadní, ale nepřišla jsem se přece prát, že jo. Ironicky se ušklíbnu, znova se rozhlédnu, abych si udělala přehled, jestli mě náhodou neobklíčili a sebevědomě prohlásím "Co jste to říkal? Ne?" zasměju se. Dívce z temnoty se neodporuje. "Tak sledujte!" udělám další krok dopředu. "Říkal jsem, že tou bránou neprojdete!" zaječel na mě. Tak to by stačilo! Prudce rozmáchnu rukama, abych si uvolnila cestu a zaberu u toho svými konečky prstů dva ze strážců brány. Jejich oblečení se rázem od hlavy k patě zalije černou barvou, dokud jim z té jejich milované bílé nezůstaly jen skoro bělostné vlasy po ramena a extrémně světlá pleť. Ostatní okamžitě odskočili a začali vyděšeně naříkat. Zhluboka se nadechnu. Tohle jsem nechtěla, ale když se naštvu, dokážu dotekem proměnit všechno v černou... Smůla. Měli mě nechat v klidu projít.

Otočím se k pohoršenému a zoufelému lidu a ustrašeným vojáčkům a začnu bojovně hlásat: "Přišla jsem, abych všechno bílé proměnila v černou! Přišla jsem, abych vás zachránila, ne abych vám ublížila! Přišla jsem, abych vám řekla, že vaše královna je prolhaná svině, protože je to pravda, a abyste konečně pochopili podstatu života, místo toho, abyste zůstali navěky uvězněni v bílé! Sakra, vždyť vaše děti nikdy neviděly žádnou jinou barvu! Celý systém, co vám tady vládne musí zemřít. Já jsem tady pro vaše dobro. A všechno zlé tady zemře společně s tou odpornou bílou. To vás nebolí hlava? Připravte se na zcela nový život v tomto městě... Kdo bude odporovat, bude vyhoštěn... Přišla jsem," odmlčím se a sleduji vyděšené pohledy všech. Nádech, výdech. "Přišla jsem, abych vám ukázala, jak je temnota krásná!" zakončuji svůj hlasitý monolog a po rychlém otočení se na patě se rozběhnu středem brány směrem k paláci. Dávám si záležet, aby za mnou náležitě vlál můj černočerný plášť, protože drama je přece úžasné! A také si všimnu, že mě celou dobu pozoruje sněhobílá kočka, ale odmítám jí věnovat více než vteřinu pozornosti. Běžím, nechávám všechno za sebou a v euforii rozrážím dveře paláce, jejich barva se okamžitě slévá do temnotemné černé.

Jsem Černá královna. A musím svrhnout vládu svojí sestry.




Jak se vám líbí představa dosud utajené královny temnoty utíkající po sněhobílé cestě do Bílého paláce, kde vládne její sestra? Mě se tedy zamlouvá...
Zatím se mějte a dejte mi vědět, jaké pocity jsem ve vás zanechala! Děkuji. Musím vám říct, že tyhle sny si klidně nechám zdát častěji.


Jak o mě sousedi nabývají mylných představ a já si o nich myslím své.

24. july 2016 at 6:43 | Nikki Allen |  Episodes


Nejdříve jsem zvažovala název "A co když vámi zvané ranní ptáče prostě ještě nešlo spát?" ale nakonec jsem se rozhodla pro první variantu nadpisu, jelikož neodhaluje pravou pointu celého článku, jako ta druhá. Opsss.

Čas na mém telefonu ukazuje 5:52, já sedím u stolu a popíjím horké kafe. No, vlastně už trošku zchladlo, ale chápeme se. Před chvilkou jsem si dala sprchu a snídani. Musím se smát, když si uvědomím, jak jednoduše si vás mohou lidé splést s něčím, co nejste.

Když jsem kolem půl šesté zamířila do kuchyně, abych si dala něco k jídlu a udělala si mé milované ranní kafe, otevřela jsem okno a chvilku mžourala jen tak mezi stromy a na oblohu. Očima jsem zapátrala po okolí a zrak mi padnul na balkón, který je od našeho kuchyňského okna vzdálený asi čtyři metry. Zpozorovala jsem na něm souseda. (Tohle zní jak nějaké hlášení, či co. Ale taky že je. Hlásím, že jsem zaostřila na souseda. Poplach! A nebo taky ne.) Obvykle bych co nejrychleji zavřela okno a předstírala, že neexistuju, ale tohle byl zrovna jeden z těch neutrálních sousedů, který se netváří, jakože mě chce zabít, kdykoliv mě potká. Doufám. Navíc než jsem se stačila vzpamatovat, zamával na mě. Zaútočil na mě jako na nepřipravenou oběť. To přece není fér! Já se ráno se sousedy prostě nevybavuju, sorry kámo. Rozpačitě jsem čekala, jestli něco řekne a přemýšlela jsem, jestli na něj mám taky zamávat. Co když mě přece jen chce zabít a jen testuje moje reakce? Ale na druhou stranu, kdo by byl schopen v půl šesté ráno plánovat vraždu. Fakt nechápu, jak jsem na to přišla. Zamrkala jsem a rozhodla jsem se taky zamávat. Není přece jen slušné mávat na sousedy, když si s tím začnou?

Z mého přemýšlení mě vytrhnul právě včas, když na mě zavolal: "Co takhle brzo ráno? Vždyť je neděle!" Usrknul tekutiny z hrníčku, který držel v ruce. Že by kafe? Lidé, co pijí kafe, jsou fajn. Možná je to prostě jen neškodný soused, co já vím. Se sousedy se obvykle ráno nevybavuju, ale ranní konverzace snad nemůže nikomu uškodit. Nebo jo? Uklidňoval mě ten fakt, že je ode mě celé 4 metry a odvětila jsem otázkou. "To bych se mohla zeptat i já vás?" No dobře, spíše to byla oznamovací věta, já nevím. Ale to je jedno, nechytejte mě za slovíčko!

"No," zasmál se, "já určitě nejsem takové ranní ptáče jako vy, ale dneska jedu navštívit sestru, ehm, a musím za chvilku vyrazit," povzdechl si. Nezněl teda moc nadšeně. Proč se mu nedivím? Kdo by chtěl vstávat takhle brzo kvůli rodinným návštěvám? Fakt nechápu lidi, co si plánují návštěvy na ráno. Jeho sestra bude určitě magor nebo tak něco. Určitě nemůže dospat, aby mohla vynadat svému bratříčkovi za nějakou pitomost. Chudáček! Nepřišlo mi nejvhodnější se víc zamotávat do konverzace zmínkou o jeho sestře, kterou zřejmě nemá v oblibě a tak jsem přitakala: "Aha… No, každopádně, já a ranní ptáče? To nehrozí," pousmála jsem se. Vlastně jsem se skoro začala řehtat jako kůň. Ale na sousedy je lepší udělat dobrý dojem, než aby si vás pamatovali jako řehtajícího koně, takže jsem se jenom usmála. Hrozně ráda používám slovo každopádně. Všechno pak zní prostě vymazleněji. (Asi si prostě budete muset zvyknout na můj slovník.) Připomíná mi to něco, jako když nevíte co říct a prostě prohodíte "whatever" a změníte téma. Koukal se na mě zvídavým pohledem. "Od včerejška jsem ještě nešla spát," objasnila jsem mu svou neprospanou noc a ranní pobyt u okna. To kdyby byla škola, tak už bych dávno lítala po bytě a ječela, že nestíhám. Pokýval hlavou a znova se napil. "Tak to pak jo, takže se teď chystáte do postele?" Zapřemýšlela jsem, jestli už chci jít spát, čímž jsem si nebyla jistá, ale pak jsem si uvědomila, že je mu vlastně úplně jedno, jestli jdu nebo nejdu spát, tak jsem jemně ukončila konverzaci stručným "Jo, tak nějak." Pořád jsem nepřišla na chuť ranním konverzacím.

Dovařila se mi voda na kafe, tak jsem se omluvně usmála (což už je samo o sobě divné, protože já se ráno neusmívám, a dneska jsem se usmála už poněkolikáté), rozloučila jsem se, popřála mu krásný den a zavřela okno. Tak přece jen nejsou všichni sousedi protivní důchodci, co prahnou po mé krvi? Ne, že bych měla něco proti důchodcům. Jsou v pohodě. Pokud teda nejde o ty ve frontách v obchodě nebo o moje sousedy, samozřejmě. No, abych dokončila myšlenku, ten soused se zdá jako normální člověk. Poznámky pro příště: ten soused z protějšího balkonu pije kávu, nerad vstává brzo ráno, jeho sestra je šílenec a nechce mě zabít. Snad.

Ty dny, kdy můžu spát a noci, kdy můžu být vzhůru, miluju ze všech nejvíc. V noci se nejlépe soustředím, všechno mi jde rychleji a navíc se mi lépe pracuje. Obvykle se v noci i radši učím. Prostě mám ráda tmu. A přes den bych nejradši nevylezla z postele. Jenomže to nejde pořád, když člověk musí chodit do školy, kterou bohužel někdo naplánoval na dopolední a odpolední hodiny. Koho to, bože můj, napadlo? Další poznámka: založit školu, do které se bude chodit zásadně v noci, pro lidi, jako jsem já. Noc je prostě úžasná. Ale o tom zase budu monologovat jindy.

Tak a je tu konec pohádky. A žili šťastně až do smrti. Hahaha. Okay, tak ne, jenom jsem měla náladu něco napsat, než se uložím ke spánku. Nějakou záhadou jsem se dopracovala k tisíci slov. Tisíc slov o ničem. Ale vlastně jo! Mělo by z toho vyplynout ponaučení, že ne všichni sousedi jsou tak upřímní, aby vám řekli, co si o vás myslí, abyste jim to mohli s úsměvem vyvrátit, takže byste si měli dávat pozor na svoje sousedy, ale nejsem si úplně jistá, jestli se mi to povedlo a už vůbec si nejsem jistá, jestli jsem tímhle dlouhatánským souvětím nezkazila celý dojem. Snad ne. Mějte se krásně, už se mi celkem zavírají oči.





Silence.

22. july 2016 at 14:36 | Nikki Allen |  My point of view

Co je to vlastně ticho? Co znamená to slovo bez jakéhokoliv synonyma, které by ho dokázalo popsat v celé své velkoleposti? Je ticho přítel? Nepřítel? Je ticho vlastně vůbec něco? Nebo nic? Moje myšlenky se po velmi obtížné snaze uspořádaly tak, aby dávaly alespoň nějaký smysl, tak snad ho v tom uvidíte taky.

Ticho není jen absence zvuku. Má spoustu podob a významů. Může být konejšivé i zneklidňující, ticho před bouří, ticho uctivé nebo ticho k nevydržení. Ale přesto je tvořeno prostě nedostatkem zvuku, stejně jako nenávist je tvořená jen nedostatkem lásky. Ticho je prázdnota, protože kde není vůbec nic, tam je ticho. Ticho je jako tma, pokud není narušeno, je všudypřítomné. Může nastat za každých okolností. Jako tma - nic neslyšíte, ale pro prožitek to stačí. Naopak vás ale může i o mnohé připravit.

Je to něco, čeho si možná někdo i váží. Je to v podstatě nic, ale zároveň něco. Ticho. Má své vlastní charisma už jen proto, že neslyšíme nic, ale vlastně slyšíme - ticho. Je to čas, kdy můžeme více naslouchat sami sobě. Je to druh zvuku, který každý slyšíme jinak.

Mezitím, co pro někoho může ticho býti jenom ztlumením, jiný preferuje naprosté "vypnutí všech zvuků". Ticho je vlastně klid, ačkoliv ne vždycky vítaný, to je také pravda. Ticho se podobá vlastně "ničemu". I nic je v zásadě něco. Ticho je něco, co pokládáme za tak málo, že mu přisuzujeme slovo nic… "Co slyšíš?" ptá se mě někdo. "Nic," odpovídám bezmyšlenkovitě, aniž bych si uvědomila, že vlastně něco slyším. Slyším ticho.

Ticho mi připomíná noc. Když zajde Slunce, rozsvítí se pouliční lampy a ruch velkoměsta utichne. Ničím nerušená mysl může v absolutním tichu přijít na neskutečné věci a objevit taková zákoutí sama sebe, o kterých jsme až dosud neměli ani ponětí. Když zavládne ticho, nemusíme se bát, ale naopak bychom si ho měli užít. Ne každý klid je přeci zlověstný!

Nejčastěji si představíme klidný, přírodní šepot, zároveň možná i s klidným rozjímavým výrazem meditujícího tvora. Na mysl nám přijdou i duchovní věci. I šustění listů či jemné švitoření lesních ptáků můžeme považovat za ticho. Ticho je tolerantní a zdvořilá bytost, která nám dává prostor, dává nám přednost. Dává nám prostor k rozjímání, opravdovému uvažování, či položení se do sebe sama a k uspokojení našich nervových buněk, které mají při jeho působení méně práce. Ticho nám často dává řešení, nebo alespoň podnět k řešení. Někdy však stačí jen ono samo, jako decentní odpověď či reakce. Postačí nám k vyjádření čehokoliv. Je to doplněk mimických svalů a přítel našeho vnitřního guru.

Každý z nás si dokáže vytvořit své vlastní ticho. Pokusit se nevnímat okolí a soustředit se na určitou myšlenku, dokud okolí neutichne a v dáli se neztratí všechny hlasy a ruchy. Určitými druhy a motivy ticha jsou pro mě třeba ignorace, nevědomost, láska či nenávist, diskrétnost, strach, slušnost, obavy, pohrdání, nejistota, touha, či vášeň. Říká se, že ticho občas postačí k tomu, aby bylo řečeno vše. A něco na tom určitě bude.

V závěru je tedy ticho přítelem. Chová vzácné chvíle, přispívá nám k mnoha věcem. Avšak často nám může být i osudným. Někdy ticho nestačí, nebo ho dokonce sami nechceme, ačkoli nám nic jiného nezbývá. V některých situacích, když však odejde, byli bychom nakonec radši, kdyby zůstalo.

Ticho můžeme využít na tisícero způsobů. Spánek. Sladký spánek v tichu. Ticho nechává prostor naším myšlenkám a dává jim šanci býti lepší. V tichosti zachováváme tajemství. V tichosti sdělujeme své pocity třeba doteky. V tichosti dokážeme úžasné věci. Ticho je podstatná část každého z nás a je zastoupeno úplně ve všem a ve všech.

Ptáte-li se, jestli je ticho dobré nebo špatné, neodpovím. Protože ticho je vlastně nic, vzpomínáte?




What we think, we become.

20. july 2016 at 20:49 | Nikki Allen |  Drabbles

Ráda bych odstartovala tento blog jednoduchým vysvětlením. Od té doby, co jsem naposledy napsala něco publikovatelného uběhla celkem dlouhá doba a já se konečně cítím šťastná. Opravdu šťastná. Možná to bude tím, že moje staré já, jak se říká, už prostě neexistuje. Zmizelo, bylo zničeno, ztraceno a vtáhnuto na dno oceánu. Tak nějak metaforicky. A netuším čemu za to kouzlo vděčím. Ale jsem spokojená. A jelikož zdaleka nejsem stručný člověk, rozhodla jsem se překonat sama sebe a zkusit to všechno popsat třemi slovy. Tak tady je máte. Všechno se změnilo. Ale přecejen mám pocit, že bych k tomu chtěla napsat víc, takže jsem ten moment zachytila v literárním dílku o sto slovech. A drabble je na světě. Krásný den vám všem!

Nádech, výdech. Žiju. Mám pocit, jakoby někdo mávnul kouzelnou hůlkou a všechno se změnilo. Ve vteřině jsem našla správnou cestu. Otevřela jsem oči a viděla všechnu tu krásu. Zavřela je a cítila všechnu tu energii. Zamrkala a zapudila slzy. Ty pověstné slzy radosti. V jediném záchvěvu těla, v jediném doteku, v jediném polibku. Našla jsem vše, co bylo dříve ztraceno. Ztratila jsem vše, co bylo zlem zapovězeno. Jako bych pouhým úsměvem přepsala dějiny sama sebe. Stala se tím, kým chci být. Začala jsem vnímat. Začala jsem milovat. Povýšila jsem své snění na vyšší úroveň. A už nikdy se nenechám zastavit.



Nobody can go back and start a new beginning,
but anyone can start today and make a new ending.

[Nikdo se nemůže vrátit a vytvořit nový začátek,
ale každý může začít dnes a vytvořit nový konec.]