But first, coffee. || 500 words about coffee.

11. february 2017 at 20:20 | Nikki Allen |  Coffee time

Znáte ten pocit, když si uvědomíte, že vedete vlastně naprosto bezchybný vztah? Jste jeden pro druhého jako stvořeni, ten druhý je vám vždy oporou, krásně voní, vždy tu pro vás je a dokonce se ani nehádáte? Pokud ano, máte fakt velké štěstí. Já mám takhle dokonalý vztah jedině s kofeinem. Teď jsem vás dostala! A opovažte se odmlouvat. Došlo mi, že nevím, co bych dělala bez té lahodné a užitečné vymoženosti, které se říká káva. A to přesně v tu chvíli, kdy mě asi v 7 večer chytila neodolatelná chuť na další latte. A to jsem jich dneska už pár měla. Pokud byste teď rádi namítli, že pít kávu večer není dobrý nápad, že pít více než jedno kafe denně je nezdravé, nebo dokonce že latte není kafe, protože je v něm mléko, tak bych vás s láskou upozornila, že vás stejně budu ignorovat a to latte si stejně udělám. A že latte je, sakra, kafe. Zkuste to nasáčkovat do hlavy někomu jinému, možná vás i vyslechne. A nebo taky ne.

Ze všeho nejdřív bych chtěla citovat mou oblíbenou Caitlin Moranovou, protože mi ta ženská přímo mluví z duše: "Přátelé, žijeme v kofeinovém světě. Uvažujeme kofeinově a žijeme kofeinové životy." To podle mě zahrnuje celou pointu všeobecné a populární lásky ke kofeinu. Žijeme v kofeinovém světě. Tu větu prostě zbožňuju.

Nesnáším, když mi někdo předhazuje, že jsem závislá na kofeinu, takže bych ráda uvedla na pravou míru, že to vůbec není pravda. A nesmějte se. Dokážu bez kávy vydržet, když je to nutný. Dokážu bez ní fungovat a reagovat a tak. Jenom jsem v průběhu tohoto omezení občas většinou trošku dost nevrlá, protože kafe MILUJU (a že tohle slovo nepoužívám moc často) a kdyby to bylo možné, tak by to bylo to jediné, co bych celý den pila. A taky celou noc. Nechci znít jako nějaký reklamní slogan, ale moje chuťové pohárky jsou uspokojeny jedině tehdy, když dostanou svou denní dávku kvalitní s dobré kávy. I když se občas musím spokojit i s tím, co pokládá za Moccacino náš školní automat. Koneckonců o vypořádávání se "zlem" vypovídá můj oblíbený kofeinový citát: "As long as there is coffee in the world, how bad could things be?"

Kafe není voda. Překvapivě. Je to rituál, je to vášeň, je to životní styl. Podívejte se třeba na to, co se nejčastěji objevuje na fotkách takových těch cool lidí na sociálních sítích. Kafe. A kde se scházejí přátelé, když se dlouho neviděli? V kavárně. Když se vám nechce nic dělat a jste unavení, co uděláte? No, mohla bych pokračovat do nekonečna. Káva je sama o sobě odpovědí na spoustu otázek. (Haha, už vím, jaký citát chci, aby média uváděla pod mým jménem, až budu slavná.)




Dneska se zase neuvěřitelně flákám. Ale prokrastinace s kávou je přeci lepší, než prokrastinace bez kávy. Momentálně mám asi tak… jeden den, abych pečlivě nastudovala tunu historie o rozsahu hodně tlusté knihy. A bez toho latte bych to vzdala nejspíš rovnou.

A co vy? Také se necháte inspirovat kávou?

 

Double - double – drabble | Vision vs. Reality | 1

6. october 2016 at 3:27 | Nikki Allen |  Drabbles


Vize:

Schody beru po dvou, batoh na jednom rameni mi div, že nespadne na zem, ale nějakým zázrakem se to nestane a já už procházím chodbou ve třetím patře na hlavní budově. Modré lesklé konečky vlasů mě šimrají na krku a já si rukou odhazuji pramínek, který mi stále překáží před očima, přičemž mi spadne jeden z umělecky roztrhaných černých rukávů a odhalí mi levé rameno. Za zvukem mých podpatků se otáčí spousta lidí a koukají na mě, jako bych právě spadla z Marsu, tak se rychle zkouknu pohledem, jestli je má sukně dostatečně krátká a jestli mám latexové kozačky v pořádku. Vše je jak má být a tak se spokojeně vydám vpřed ke třídě, kde máme první hodinu. Ani se mezitím nemusím otravovat s uhýbáním lidem, protože se mi všichni klidí z cesty. No nemůžu si stěžovat. Při mém, dá se říct, dramatickém příchodu do třídy, doprovázeném hlasitým šepotem a ustrašenými úsměvy, si ještě stihnu v zrcadle připevněném na stěně zkontrolovat make-up. Silné černé linky, stíny, perfektní řasy, rudá rtěnka. Kousnu se do rtu, protože se mi sakra líbí, co vidím, a každopádně nejsem jediná, což se dá lehce odvodit z pohledů kluků, kteří na mě právě visí očima. YAY!


Realita:

Nechápu, jak můžu být tak nešikovná, pomyslím si, když si omylem zatrhnu v předklonu culík v zipu od tašky. Opatrně se snažím vyprostit těch pár blonďatých dlouhých vlasů z pasti, ale přetrhnou se v polovině a já zakleju. Hodím si tašku na rameno a vyškrábu se do třetího patra, přičemž bezmyšlenkovitě odpovídám na pozdravy všech a také do spousty z těch lidí narážím, protože se zrovna snažím odheslovat si displej na telefonu a přečíst si novou zprávu. Ačkoliv mám tenisky, jsem schopná zakopnout i na rovné podlaze, takže se nemůžu divit, když skončím balancováním o zábradlí ve snaze někoho nesrazit. O pár vteřin později vtrhnu do třídy a snažím se najít v přední kapse korektor a pudr, protože vypadám, jakože mě sežvýkala a vyplivla lochneská příšera, a ráda bych se "přeprášila" ještě dřív, než zazvoní, ale k mému neštěstí zjišťuji, že jsem to nechala všechno doma. No nic, alespoň nemusím k zrcadlu na záchod. Místo toho vylovím učebnice na následující hodinu a zamávám na hlouček mých kamarádek, které si povídají o pár metrů dál. "Tak co? Stihla si to včera?" volá na mě jedna z nich. Nemůžu si zaboha vzpomenout, o čem mluví, tak jen přikývnu a usměju se. HAH.




Ani jedno z těchto dvou double drabblů se nedá brát úplně vážně, ale nápad je nápad a tohle mě FAKT baví! Celkem 400 slov, hodina snění a pět minut nadávání na to, kolik je vlastně už zase hodin. Tak co… Radši vizi nebo realitu?

What has changed? I don't give a fuck.

4. october 2016 at 22:13 | Nikki Allen |  What's up?


Kdybych měla na prstech spočítat, kolikrát se mi v normální běžný všední den v té budově zvané "škola" udělá špatně, potřebovala bych mnohem víc rukou, než mám. A taky by se mi to hodilo na psaní úkolů, ale whatever, stejně je tento rok nepíšu. (A nemám to v plánu.) Dneska mám náladu pouze přemýšlet (jsem totálně vyřízená), tak tady máte kratší (doufám) úvahu na téma změny v mém přístupu k různým věcem. Jo, a dopředu se omlouvám milovníkům spisovné češtiny, nejsem úplně naladěná…

Mám pocit, že mám pořád mozek lehce zajetý ve svých starých kolejích, ačkoliv už se k nim vracím jen občas (nedivte se, rozbité koleje jsou rozbité koleje, nefungují), takže se stává, že setrvat v ignoraci, v klidu a "nevyšilování ze všeho" je celkem těžký úkol, ačkoliv s tím od září většinou - dá se říct - nemám sebemenší problém. Sem tam se mi zamotá hlava nebo sevře žaludek, když odevzdám další prázdný papír pouze s úhledným podpisem, ale během pár minut to přejde, a jsem zase v pohodě. Od loňska se toho dost změnilo.

Tak třeba včera jsem přišla s novou teorií. Tak pozor, Nikki jde vysvětlovat. Teda jako praktikuju to už tak měsíc, ale až včera jsem si to v hlavě pojmenovala. Přesný název by zněl zřejmě asi takhle: "I DON'T GIVE A FUCK." No a teď ta úvaha že jo.

Mám-li si vybrat, jestli chci jedničku za pět hodin učení něčeho, co v životě nepoužiju, jako jsem to praktikovala dosud, a což znamenalo, že jsem totálně postrádala svůj osobní a společenský život pouze a jen kvůli posedlosti být nejlepší a premiantka (což jsem taky byla), nebo jestli chci tři mínus za to, že jsem se na to něco ani nepodívala, maximálně jsem to jednou slyšela ve škole, ale ani jednou jsem si to nepřečetla a nezabila jsem s tím ani vteřinu svého osobního života, jehož čas jsem mezitím využila mnohem smysluplněji, a dělala jsem něco, na čem mi záleží, bez ohledu na to, že dostanu špatnou známku, vyberu si druhou možnost. Ty vole nějaké dlouhé souvětí, ne? Češtinářka by mě zabila. Ale to udělá stejně, až jí předvědu své (ne)znalosti z literatury, takže co. (EDIT: Tohle jsem psala včera, a dneska mám nějakou záhadu z té literatury za 1, a to jsem 98% testu okecala vlastními myšlenkami, a překvapivě jsem se na to předem ani nepodívala, hah.)

Asi si řeknete, co jako blbnu, že to je relativně v pohodě, ale ještě před nějakou dobou bych svému budoucímu já nevěřila ani slovo. U většiny lidí je normální, že na školu kašlou, ale u mě je to rarita. Chápeme se, že? Říkejte tomu, jak chcete, ale byla jsem zřejmě šprt. To slovo nenávidím, ale je to celkem výstižný popis. Samé jedničky, žádný život. (Leda tak imaginární, hah.) Letos jsem to otočila o 180 stupňů a možná o víc, a je to TAK brutálně viditelné, že si občas pořád mám tendence nadávat, proč kurva nesedím nad hromadou učebnic a nestuduju úplně všechno, až do těch malinkým písmem psaných poznámek pod čarou.

Všichni jsou ze mě lehce v šoku, protože mezitím, co se ode mě očekává, že budu lamentovat (tohle slovo používá moje babička, a je to možná i archaismus, ale co já vím, že jo) nad chybějícím půl bodem z hodnocení třístránkového testu, protože jsem tam měla jednu blbou chybu (samozřejmě z nepozornosti), tak si úplně v pohodě stoupnu před tabuli, když se někdo usmyslí, že mě zrovna vyzkouší, a na 90 % otázek odpovím s pitomým úsměvem neviňátka, že nemám tušení, a vůbec mě to neštve, a těch zbylých 10 % tak nějak okecám vlastními slovy, z toho, co si pamatuju z hodiny, pokud jsem tam byla a nespala jsem. (Takže většinou špatně, ehm.)

Pro dokreslení atmosféry, po naštvané kritice profesorky po zkoušení se, jakoby nic, usadím zpět do lavice, a pokračuju v surfování ve svém telefonu, čtení knihy, spaní, kreslení, koukání z okna nebo psaní básniček, zkrátka čehokoliv, co jsem rozdělala před tím, než mě vyvolala, a přestanu pouze v případě, že slyším své jméno, a to se na pár vteřin zmateně rozhlédnu kolem sebe a pak opět sklopím hlavu ke své činnosti.

Jediné, co mě asi tak nějak žere, jsou dva z mých odborných předmětů, které jsou zároveň maturitní, a možná se dá říct u mě oblíbené, a nechci si to úplně u těch učitelů zkazit, když jsem si tak pracně tu pověst budovala… A taky právě z práva (čeština, pls) mám skoro jedinou jedničku od začátku roku. Sice to není na potlesk, ale určitě to stačí k zamyšlení. (No, i když teď mi "hrozí" i další jednička z mluvnice, protože tak nějak přirozeně umím česky, a jako nestěžuju si…) Panebože, kdybych tenhle článek poslala svému já tak před půl rokem, asi bych s největší pravděpodobností v minulosti vynalezla stroj na cestování časem a přiletěla bych si do přítomnosti dát facku. Nekecám.

Víte, jak poznáte, že vám jsou známky ukradené? Když si přečtete, že máte z matiky průměr 4,14, tak máte radost a nadšeně se usmíváte se slovy: "Zrovna nepropadám, to je bezva!" A mluvím naprosto vážně.

Ehm, právě jsem zpozorovala, že tohle kecání nemá prakticky žádnou pointu a taky, že nikam nevede. Ve zkratce: pokud vám to vyznělo, že jsem momentálně vykašlala na školu, tak jste mě pochopili správně. Ne, že by mi na škole nezáleželo, chci tam zůstat a vím, že propadat nebudu, protože nejsem úplně pitomá (a tu teď matiku vynechme, dík) a jsem schopna vyplodit z hlavy tolik věcí, že sama sebe občas překvapuju, takže se asi ukotvím na průměru a troufnu si říct, že z dosti hodin vybruslím i s dvojkou nebo jedničkou, s ohledem na štěstí, přirozenou inteligenci nebo náhody. (A pro vysvětlení k překvapování sama sebe: Jakože třeba nemám tušení, odkud vím, co je trajektorie. Fakt nemám šajna.)

Předpokládám, že je dost možné, že mě to přejde, a ve čtvrtletí, pololetí nebo tak, až uvidím svoje známky, nebudu dělat nic jiného, než že budu studovat, protože mi vstanou všechny vlasy na hlavě, ale momentálně spokojeně chilluju... Prostě bez motivace to nejde, a já žádnou teď nemám. No, teda mám, ale to třeba jen pro angličtinu, ve které jsem zůstala celkem perfektní (ego up) a nehodlám to měnit, ale to jde tak nějak samo a ani to vlastně neberu jako školní předmět, jako spíš koníček… Naše škola letos asi pojede na zájezd do New Yorku, takže mám celkem depku ze svého socka-life, ale to zase jindy.

Dá se říct, velkou roli v tom možná hraje i to, že jsem ve škole ztratila člověka, který byl mou nekončící inspirací a motivací a teď se mi do ničeho nechce, a navíc si chci trošku užívat. (Jojo, "zlomený srdíčko", ale nebudu si stěžovat, takže to radši zakecám.) Abych dokončila myšlenku, je teoreticky nemožné užívat si, když prosedíte celej den ve škole, pak jedete rovnou domů a do noci se zase jen učíte, logicky.

Prostě chci rebelovat. Chci vyvádět. Nejde mi o to, být nejlepší pro ostatní, ale být co nejlepší pro sebe. A momentálně mi to takhle vyhovuje. A navíc to upřímně strhává pozornost, když se takhle chovám. A to mi jakože vadí nebo ne? Bože, moje úvahy se asi nedají moc číst a chápat, co? Pokud jste dočetli až sem a pochopili jste alespoň polovinu mého sdělení plácání do větru, tak tleskám. Upřímně, možná ani nevím, co chci, možná to mám schované v hlavě a jen to nevyjádřím slovy a možná to vím přesně, ale mám momentálně v hlavě takovej bordel, že vám to teď prostě neřeknu, i kdybyste drželi dvacet minut ve fitness pozici "prkno", což nedáte, tak se o to ani nesnažte. Dala bych si něco dobrého k pití, uaaaah!

Je příšerný, kolik toho v hlavě mám a jak špatně se to formuluje do vět! Většinu toho, co jsem vlastně původně chtěla říct, jsem asi neřekla, ale když koukám na ten počet slov (už pár set přes tisíc), tak bych se jako měla krotit… Pokud vám tyhle články připadají k něčemu, tak se zase brzo vykecám, protože se tím skvěle zabíjí čas a neskutečně mi chybí psaní. Anebo vlastně… Ten pocit když zapomínáte na svou novou osobnost. Napíšu, co budu chtít a kdy budu chtít, tak snad vám to bude vyhovovat tak, jako mě. HHHH. A děti, neflákejte školu! :)))




PS: Nezbláznila jsem se a nemusíte mě morálně poučovat, díkes. Jsem to pořád já, jenom mě to všechno tak nějak zajímá míň a míň. Tlemící smajlík.


 


School on fire?!?!

29. september 2016 at 1:13 | Nikki Allen |  Episodes


Ehm, ehm, chápu, že se tu vyskytuju asi jako lední medvěd na Sahaře nebo tak něco, ale to se tak stává, když máte náladu "všechno je mi jedno" a nechce se vám totálně nic dělat. Tak třeba před pár dny jsem zatáhla půl dne školy, a když jsem se prospala, najedla, projela celej instagram a konečně se dokopala do té školy jet, tak mi bylo oznámeno, že škola hoří. Chcete to slyšet? Tak teda jo.

Když mi budík ohlásil, že je 4:50 ráno, nevrle jsem se po něm vrhla a vztekle ho vypla. No ne asi, když jsem šla spát prakticky před chvílí. Taky jsem ze svého polštáře neohrabaně shodila sešit otevřený na pomačkané stránce o barokní literatuře, na kterém jsem s největší pravděpodobností nad ránem usnula a spokojeně znova šla spát. Upřímně mi bylo úplně ukradený, že když nevstanu, tak si žádný test z barokní literatury nenapíšu. Stejně jsem si nepamatovala jediný slovo, logicky. Znovu se ten pitomý budík vzpamatoval tak nějak až po třech hodinách, kdy mi bylo jasný, že na osmou to do školy fakticky nestíhám, ani kdybych měla osobní tryskáč (a ten imaginární se navíc nepočítá, smůla!), tak jsem se rozhodla, že prostě nikam nepůjdu.

Přesně v ten moment jsem svůj nezájem povýšila na vyšší úroveň, protože jsem si šla udělat kafe a ZASE jsem se vrátila do postele, a to i se sarkastickou poznámkou v mé hlavě, že všichni, co jsou ve škole, se teď otravují se suplující příšerou na základy společenských věd. Haha. Absolutně mi neleželo v hlavě, že netuším, jak získám omluvenku (a ne, napsat sama si ji nemůžu) a že bych měla vyletět z bytu jako střela a jet alespoň na druhou hodinu.

K připravené kávě jsem se skoro ani nedostala, protože jsem překvapivě usnula a probudila se až za další hodinu (a to asi jenom zázrakem). Jelikož zatím nejsem úplný ignorant, tak mi samozřejmě vrtalo hlavou, že bych do té školy měla jet, ale teplá deka zvítězila a já se dalších devadesát minut válela v posteli a četla si. (A fakt si nemyslete, že povinnou četbu, hah.) Potom jsem usoudila, že alespoň na ty dvě hodiny francouzštiny bych do té školy mohla, a jelikož mi cesta trvá přes hodinu, začala jsem se vypravovat. (A abych nááááááhodou nepřijela dřív, tak jsem se samozřejmě musela nasnídat a namalovat, což zabralo asi 40 minut. Jo, fakt se mi tam nechtělo.)

Kolem dvanácté jsem se pomalým krokem došourala na zastávku, a aniž bych věnovala pozornost již zmíněné literatuře, nechala jsem si sluchátky proudit do hlavy svou denní dávku electro house písniček a tupě zírala do prázdna. Když už jsem se po nudné cestě metrem a busem blížila ke škole, napsala jsem jedné z mála osob, se kterou se momentálně ve škole bavím, že na těch 10 minut matiky už vážně nepůjdu, a že na ni počkám před další učebnou, aby mě nehledala. Ta mi okamžitě volala zpátky a s hysterií v hlase mi rychlostí blesku odříkala, že jsou všichni shromážděni na tenisových kurtech, protože hoří škola, a ať tam vůbec nelezu, jinak shořím. A pak že já jsem drama queen, aha, aha.

Samozřejmě jsem začala panikařit, protože s mojí optimistickou povahou mě, samozřejmě, napadl teroristický útok nebo nějaká obdobná katastrofa a navíc jsem byla nesmírně šokovaná faktem, že zrovna v ten jediný den, kdy se rozhodnu zatáhnout, začne hořet škola a proběhne evakuace. WTF. To se fakt může stát jenom mě. Teda alespoň mám dojem, že se to nikomu z vás nestalo.

Zůstaňte, prosím, přítomni faktu, že jsem v tu chvíli byla asi 2 zastávky busem od školy, a to po hodinové cestě hromadnou dopravou. To jsem fakt mohla zůstat doma. Každopádně jsem se rozhodla to neotočit, a k té škole jít, když už jsem z té postele vylezla a tu dálku jela. Konec konců, pořád je to přece moje škola.

Když jsem došla ke kurtům, skoro se mi zamotala hlava, protože vidět tisíc lidí (jakože nekecám) nahňácaných na jednom obrovském hřišti je pro mě celkem nepříjemnost. Už od zastávky jsem natahovala krk, jestli uvidím kouř. Přísahám, že jsem si v tu chvíli vyčítala, že mám od září tak otřesné známky, a že jsem tam ten den nebyla. Obvykle bych ještě přilila benzín, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že škola je pro mě fakt celkem důležitá, ačkoliv to tak teď vůbec nevypadá. Maturitu každopádně chci, a to co s nejlepšími výsledky, i když jsou teď momentálně známky na jedné z posledních příček mých hodnot. Vím, že se to zase zlepší. Teda jakože doufám, jinak jsem… víte kde. A škola v plamenech? To zní jako problém.

Přesně v ten moment, co jsem uháněla k brance, se otevřela, a začaly proudit ven tuny studentů a učitelů. Málem mě sakra zašlápli. Všech jsem se ptala, co se stalo, ale všichni mě ignorovali, a koukali na mě, jakože jsem spadla z Marsu, protože samozřejmě neměli tušení, že jsem zrovna přišla, a moje třída byla někde úplně vzadu, že jo. Když jsem konečně zavadila pohledem o někoho známého, konkrétně o profesorku angličtiny, což byla podle rozvrhu moje další hodina (Vidíte? Nejela jsem jenom na francouzštinu!), tak jsem se k ní rychlým krokem vydala.

"To je co? Tak můžete jít domů," konstatovala klidně. Byla jsem tak zmatená, že jsem se zmohla na pouhé "Dobrý-den-já-jsem-zaspala-ehm-hoří-škola?" a ona se začala smát. Upřímně jsem si připadala jako debil. "Vy jste teď dorazila? To je teda smůla! Angličtina nebude." No ne, že by mi odpověděla. Splašeně jsem se podívala na školu a zpátky na ni. Za prvé jsem se potřebovala ujistit, že škola pořád ještě stojí, protože tam z mě neznámého důvodu nebyly hasiči, což bylo sakra divný, a za druhé jsem se domáhala odpovědi. "Byl to jen cvičný poplach, ale pan ředitel to chtěl realistický, dělá se to tak jednou za dva roky," pokračovala. Na jednu stranu mi spadl kámen ze srdce, že je škola v pořádku, ale na druhou stranu mě v zápětí dorazila tím, že vedení se rozhodlo dát nám za odměnu zbytek dne volno. TAKŽE JSEM TAM JELA ÚPLNĚ ZBYTEČNĚ. Měla jsem chuť ječet, ale pouze jsem poděkovala, rozloučila se a namířila si to pryč. Nechtěla jsem, aby mě zahlédla třídní, což se mi stejně nepovedlo, protože jsem do ní asi o půl minuty později vrazila, když jsem se koukala jinam, než jsem zrovna šla. To jste měli slyšet. Od teď nesnáším otázku "Proč jste dneska nebyla ve škole?" No fakt. Nesnáším.

Pak jsem teda už počkala na tu hysterku, co mi volala a několikrát jsem ji praštila do ramene za to, že mě tak vystresovala, ačkoliv ona se smála, až z toho skoro nemohla dýchat, a šly jsme se najíst.V jídelně byla fronta až před vchod budovy. Kdo, proboha, navrhnul, že pustí šest stovek lidí do jídelny ve stejnou chvíli? Ale tak proč ne, času dost, hah. Doba stání té fronty mě vyšla alespoň na polovinu hodiny té zrušené angličtiny, tak jsem měla dost času na to, abych si postěžovala. Jakože proč ne, proč neevakuovat školu zrovna, když tam nejsem a ještě mě nevyděsit, že jo.

Odpoledne jsme jely s hysterkou (omg, asi mám pro tebe novou přezdívku, zlato, jestli tohle čteš) do parku a povídaly si. Protože se mi neskutečně nechtělo jet zase hodinu a půl domů, když už jsem byla tak hezky namalovaná. Ne, dělám si prdel, ale chápeme se. Tlemící se smajlík. Větou dne se stalo mé zoufalé: "O tomhle teda musím napsat článek!"

Závěrem bych si do hlavy ráda zapsala několik imaginárních poznámek pro příště.: Nechodit spát ve tři ráno. Neignorovat budík. Nezatahovat. Když už zatahovat, tak celý den. Když někdo řekne, že hoří škola, nevěřit mu. Pokud před školou nejsou hasiči, tak nehoří. Pokud bude fronta delší než na chodbu, vykašlat se na to a jet se najíst někam jinam. Koukat se tam, kam jdu, abych do nikoho nevrazila.

A taky třeba nepsat články v jednu ráno, když ještě neumím těch 17 stránek práva na zítra dnešek. Doprdele.

Budu ráda za komentáře, a jak byste reagovali vy?





Back to school | Tripple drabble | Vol. 3

19. september 2016 at 19:28 | Nikki Allen |  Drabbles


Hodiny ve třídě ukazují 8:04, ale zvoní až teď. Nikdy nešly správně na čas. Otevřu sešit a zapíšu si datum. Samozřejmě se v něm seknu, tak ho vztekle škrtnu a po kontrole zamknuté obrazovky svého telefonu ho napíšu správně. Potom zvednu oči k učitelce. Vypadá to, že se snaží zapsat absenci do systému. Mou domněnku potvrdí její otázka: "Tak kdo dnes chybí?" a já se automaticky rozhlédnu po své třídě. Nevím, netuším, s nikým jsem nemluvila. Nevím, kdo tady není. Mám nutkání říct svoje jméno. Kéž bych tu nebyla. "Nejsem tady já!" zakřičela bych. Ale v zápětí mi dochází, že jestli něco teď nemůžu udělat, tak právě tohle. Překvapivě. A jelikož se neumím vypařit, tak s povzdechem zabodnu pohled na prázdnou stránku sešitu s napsaným datem. Prosím, ať si nevzpomene, modlím se v duchu. Prosím, ať si nevzpomene!

"Kdo má dneska aktuality?" zazní rázně. Jak může někdo být tak nesympatický, to vážně nechápu. Chvilku zarytě mlčím, protože mluvit dneska přede všemi je to poslední, co chci. Když se chci konečně ozvat, jako to obvykle dokážu, nevyjde ze mě ani hláska, a zmůžu se jen na pohnutí hlavy a otrávený výraz. Jelikož se učitelka zrovna kouká na mě, pokyne mi, ať jdu před tabuli. Bezva, úžasný, říkám si, protočím panenky tak, aby to nikdo neviděl, a zvednu se.

Před třídou jsem klidná, vyrovnaná a sebevědomá. Jsem přece extrovert a ráda mluvím k lidem. Jenomže dneska ne. Nemám tušení proč, ale klepou se mi ruce a nedokážu říct jedinou souvislou větu. To, že nezvládám situaci, mě zpanikaří na maximum. Většinu textu přečtu z papíru, a ještě s chybami, ačkoliv jej umím odvyprávět nazpaměť, a to jen proto, že jsem totálně a bezdůvodně vynervovaná. Po pár minutách utrpení se odeberu do své lavice s hodnocením plným kritiky. Jsem vzteklá. Takhle to dál nejde!




Ehm... Mám teď v hlavě tolik věcí, že bych teoreticky mohla zase přidávat často, tak se tešte.
A díkybohu, září brz končí. Yay!
Btw. Nějak mě to omezení na určitý počet slov začalo bavit. Jakože fakt hoddně!


Back to school | Tripple drabble | Vol. 2

11. september 2016 at 18:28 | Nikki Allen |  Drabbles


No tak, přesvědčuju sama sebe, jdi si sakra sednout do třídy na svoje místo a nedělej tady scény. Ne, že by však na mě bylo něco znát. Stojím na chodbě vedle schodů, opřená o zábradlí, mám batoh přehozený přes rameno a přivřenýma očima sleduji vchodové dveře od své třídy. Na oko se usmívám na všechny, kteří procházejí kolem mě, a přikývnutím reaguji na jejich pozdravy. Ale nechci dovnitř. Prostě nechci.

Mám chuť utéct, ale přesto se zhluboka nadechnu a pokud možno co nejméně nápadně se vkradu do své první lavice a sednu si židli, aniž bych vzbudila pozornost. Do začátku hodiny zbývá 7 minut. Vyházím si věci z tašky na lavici a podívám se z okna. Chci se otočit, ale zároveň nechci dneska ráno brečet. Ale co na tom záleží? Budu se takhle cítit bez ohledu na to, jestli se tam podívám nebo ne. Tady jde o víc. Odrhnu si vlasy z tváře a pomalu zrakem přejedu celou místnost, dokud se můj pohled nezastaví.

Sedí vedle sebe. Ona a on. Ona se směje a předkloní se k němu, následkem čehož jí spadne pramínek vlasů do čela. Něco vypráví, máchá u toho rukama, šklebí se a prohrabuje si vlasy, ale nerozumím konkrétním slovům. Připadá mi to už jako věčnost, co jsem ji slyšela vyprávět. Vypadá šťastně. Na chvíli zapochybuji. Je opravdu šťastná? Všichni jí zřejmě uvěří, ale já přesto poznám, když její úsměv postrádá jiskru. Znám ji lépe než všichni lidé v téhle místnosti. Znám jí lepe než on. A dala všechno za to, abych ji mohla obejmout a prohodit s ní jen pár slov. Jenomže to se nestane, protože když přišel on, tak jsem já přestala existovat. Cítím, že mě v očích pálí slzy. Už zase. Pro jistotu odvrátím pohled. Židle vedle mě je prázdná. Ty časy jsou nadobro pryč.




Pardon, že přidávám tak málo, ale poslední dny jsou pro mě opravdu těžké a vážně to nechci nějak rozebírat. Schází mi energie k psaní optimističtějších článků, takže si budete muset počkat. Nechci sklouznout k tomuhle stylu psaní. A co se tohoto článku týče, prosím, nestojím o soucit, nestojím o rozebírání podrobností, ani o hodnocení situace. Mám to už déle rozepsané, tak jsem se prostě dneska jen odhodlala k dokončení. To je všechno. Nemusíte to chápat ani tomu rozumět, jen jsem se potřebovala vypsat. Budu ráda, když zareagujete třeba na tu atmosféru v ději, nebo když mi dáte vědět, jestli se vám u toho vybavila nějaká vzpomínka nebo tak něco… Díky!



Back to school | Tripple drabble | Vol. 1

2. september 2016 at 21:29 | Nikki Allen |  Drabbles


S očekáváním jsem elegantně kráčela po schodech. Na své chůzi jsem si dávala záležet více než obvykle, přece jen, byl to první den školy. Naposledy jsem se ve skle podél schodů podívala sama na sebe, ale okamžitě jsem se vrátila pohledem na svoje černé tenisky, protože jsem se nepoznávala. Byla jsem až moc krásná, ne tak, jako obvykle. Líbilo se mi to, ale nechtěla jsem si na to zvykat. Netuším, jak se mi tohle povedlo. Zhluboka jsem se nadechla, zvedla oči a oslnivě se usmála. Uvolněně jsem odstartovala den pozdravem s nádechem hollywoodské celebrity a rozhlédla jsem se kolem sebe. V mém patře na mě však čekalo nepříjemné překvapení, které sice nebylo na první pohled vidět, ale za to bylo cítit. Cítila jsem se asi tak, jako kdybych právě po dlouhé cestě odhodlaně vysedla z letadla, v omamném pocitu s přivřenými víčky zvolala "Miluju tě, New Yorku!" a pak se nadechla a ucítila podivný zápach, přičemž jsem šokem otevřela oči a kolem mě byla jen louka plná krav. Doslova. Moje vnitřní kontrolka mi ohlásila, že jsem přistála na špatném místě, a že tu budu muset zůstat celej rok.

Chodba byla zaplavená falešnými úsměvy, umělými záchvaty smíchu, zkoumavými pohledy a přehlížené ignorace. Spíš to byla přehlídka skvělých hadrů, než lidí. Když jsem vešla do třídy, praštila mě do těla vlna té nejneupřímější energie za poslední rok. Jako bych tam v tu chvíli neměla co dělat. Chtěla jsem se otočit na patě, vykráčet ze třídy, seběhnout ty schody a vyletět školy se slovy: "Nevšímejte si mě, dělejte, jakože jste mě neviděli, jdu chytit svoje letadlo do New Yorku!" Jenomže to nešlo, protože dokonale upravená brunetka na mě zapištěla přes celou třídu: "Ty máš tak dokonalý vlasy, bože můj!" načež se ke mně vrhla blondýnka a objala mě.

Noční můra začíná právě TEĎ.


Takže.
Pardon, že se nazachovám jako správná bloggerka, a nezačnu vám radit, jak si oblepit školní sešity balícím papírem, aby to vypadalo víc cool. Stejně jste to už všichni iděli na youtube a stejně to neuděláte.
Moje edice back to school se potáhne celé září a budou to pocitovky nahňácaný do drabblů, double drabblů a tripple drabblů. No, asi se nejvíce spoléhám na tu třetí možnost, jelikož mám náladu být neskutečně ukecaná.
Protože ve škole jsem pronesla za celej den asi 20 vět celkem. A to obvykle stihnu do jedné minuty ještě před začátkem první hodiny. Ale nedělejte si, prosím, unáhlené závěry a počkejte si na další články.
Jaké jsou vaše pocity?



Try harder!

28. august 2016 at 19:59 | Nikki Allen |  Motivation & Inspiration


Tak jsem se zase pro jednou rozhodla chvilku rozdávat ty svoje rozumy a rady nad zlato. #Odpusťtemémueguprosím Už mě totiž nebaví, jak si všichni stěžují, že jim pořád něco nejde. Když se budete snažit, uvidíte, že to půjde. Pořád nic? SNAŽTE SE VÍC! Zkrátka… Mám v hlavě několik pár vět (Jako malá jsem pořád používala slovní spojení "několik pár vět" a přijde mi to neskutečně cute, jakože víc cute, než obyčejné "několik vět", takže to asi začnu používat zase, ale to sem nepatří.), které mi poslední dobou hodně zlepšily život a pomohly mi vidět svět v jiném světle, které projasnilo mojí cestu nastávajícím úspěchem (WTF co to je zase za větu?). Moc ráda bych se o ně s vámi podělila a pokud možno, namotivovala vás k lepším výsledkům. Koneckonců - za pár dní začíná škola, takže motivace je momentálně brutální nedostatek. Následující řádek, čítající mé myšlenky, se mi prakticky sám objevil v hlavě, jako by byl napsaný černou lihovou fixou na sněhobílé papírové tabuli… JEN TAK. A něco na tom asi bude.

"Try it," he said. "I tried," she replied. "Try harder," he smiled.

Prosím, nehledejte v tom žádný dvojsmysl. Děkuji. (Ačkoliv i tak by se to dalo brát, ale záměr to nebyl. Já nemůžu za to, že se se slovem "harder" setkáváte pouze u porna, haha.) Tohle se mi osvědčilo absolutně ve všem. A ještě se to rýmuje! No nejsem geniální? Ve snaze čehokoliv dosáhnout je nejdůležitější dát do toho všechno a nenechat se odradit tím, že prvních pár pokusů zkrachuje. Prostě se snažte. Snažte se víc. Snažte se ještě víc. Snažte se nejvíc! A hlavně - snažte se ještě víc, než nejvíc. #NikkiAllen2k16 #Ještějsemsenezbláznila #Zasejednouseriózně Odvážným přeci štěstí přeje!

Dalším z mých osobních mouder se tohle léto stalo: "Právě v ten moment, kdy si myslíš, že už nemůžeš, dokážeš nejvíc!"

Zopakuju si to pokaždé, když jdu běhat, nebo když jsem v práci, a je to víc než pravdivé. Tohle motto, v mém původním znění: "Když už nemůžeš, ještě přidej," jsem s největší pravděpodobností vymyslela, když jsem se cítila tak odrovnaná, že už jsem si byla stoprocentně jistá, že pokud se vším hned neseknu, tak to za chvilku sekne se mnou, ačkoliv jsem ještě chtěla a potřebovala něco dodělat. Chtíč je nadmíru důležitý, to vám řeknu! Vnutila jsem si tuhle myšlenku a ještě několik hodin potom jsem dřela, abych to zvládla. A šlo to. To už přeci říkaly naše babičky: "Všechno jde, když se chce." No… A ještě jedna věc: jestli tenhle můj novátorský citát už existuje, tak sorry, nevím o tom.

"Makej na tom, co stojí za to, má to cenu, tak nevzdávej to!" mi zřejmě našeptalo nějaký hodně chytrý stvoření. Nebo možná spíš nějaký rapper, fakt nemám tušení.

Člověk by si řekl: "Ha, nějaké 4 věty jednoduché spojené v souvětí, to fakt změní hodně…" - a to s velmi oslňujícím a nadmíru sarkastickým úšlebkem, ale věřte, nevěřte, jedna věta může změnit úplně všechno. Velké věci přece stojí na maličkostech. Proč mám pocit, že je tenhle článek jenom souhrn nějaké motivační filozofie? Každopádně, pokud si půjdete za svými cíli, vždycky to bude mít cenu. Tomu skvělému pocitu, že jste to dokázali, se totiž nikdy nic nevyrovná. Tohle je ten nejlepší způsob, jak dosáhnout toho, abyste na sebe byli pyšní. Nesmíte se vzdávat, když něco chcete, to je cesta do horoucích pekel.

A jedna vychytávka exkluzivně pro vás - říkejme tomu třeba vsuvka - když zrovna nevíte co říct, začněte slovem "Každopádně." Fakt to zabírá. A taky vám to dodá tu vážnost, víte, co myslím, že jo?

Cítím se jak taková ta malá knížečka citátů dneska. Hah, přiznejte se, že každý máte doma alespoň jednu! Mé myšlenkové pochody nedávné průzkumy prokázaly, že každý člověk za život od někoho dostane nebo si koupí alespoň jednu malou knížečku s citáty či motty. Vždyť to je perfektní dárek, perfektní cetka na noční stolek a perfektní věc na zabíjení času, no nemám pravdu? Jasně, že mám. (A taky máte doma všichni alespoň jednu propisku, která nepíše, kdyby vás to zajímalo.)

Každopádně. Pamatujte si, že jediný člověk, kterého budete mít na krku CELÝ ŽIVOT (a to je pro vás ta nejdelší doba ze všech), jste vy sami.

Pokud sami se sebou nebudete jen přežívat, ale žít, pokud se budete snažit a budete postupně dosahovat svých cílů, pokud si budete dělat radost a odměňovat se jak psychicky, tak fyzicky (na co to myslíte?), tak vám vaše budoucí já poděkuje. Spolupracujte s vašimi alter-egy. Všechna vaše já vám přece pořád kecají do života, tak si určete ten pověstný diplomatický kompromis. Toho je dobré se držet - děláte-li něco, za co jste si jisti, že by vám vaše budoucí já vynadalo, tak s tím okamžitě přestaňte. Protože vaše budoucí já jste přece vy. NIKDO jinej vám za váš život nemůže. Jak že se to říká? "Každý svého štěstí strůjcem," že?

Ufff, mohla bych klidně pokračovat dalších několik pár hodin, ale přes 700 slov na vstřebání je až moc. (Už se těším na ty tisíce slov, co se budu učit na testy, hah.) Nechám si taky něco na příště a vy se se mnou teď podělte o vaše osvědčené myšlenky! Ráda si počtu. Btw. Mám vás fakt moc ráda. Vážně hrozně moc! Hihi, tak krásný den!





Would I rather... // Part I.

26. august 2016 at 12:21 | Nikki Allen |  My point of view


Jsem totální magor do slovních her. Jakože skoro všem mým kamarádkám už to leze na nervy. The thruth game. Truth or dare. Truth or drink. Never have I ever. Would you rather. This or that. A dalších asi sto padesát variant na některé z nich… Ach. Mohla bych je hrát prostě pořád dokolečka. V angličtině, samozřejmě. Bezvadně se tím vylepšují vyjadřovací schopnosti! Hrozně ráda se dozvídám tajemství druhých a také mě neskutečně baví přemýšlet nad tím, co vlastně odpovím. Kdykoliv je možnost, přemluvím lidi, se kterými zrovna jsem, abychom si zahráli nějakou takovou hru. Taky je to dobrý zabiják "trapného ticha"! Jak už jsem se zmínila, někteří mí přátelé z mého koníčku nejsou zrovna nadšení, tak jsem se rozhodla, že alespoň tento týden nebudu nikoho prudit, a zahraju si novou verzi "Would you rather" tak nějak sama se sebou. Mám k tomu pár aplikací s otázkami, takže vyberu ty zajímavé. Takže, hah, tady to máme - Would I rather… (Pro neangličtináře - "co bych radši?")

Pro první část jsem vybrala 5 random otázek. Pro příští část se můžete ptát i vy - v komentářích.

1) Would I rather be hysterically funny or absolutely beautiful?

Tak určitě být hystericky vtipná i naprosto překrásná má své výhody, ale tady bych asi určitě volila tu krásu. Protože když je holka nádherná, tak ani nemusí být zas tak vtipná, aby dosáhla toho, co chce. Přiznejme si to, na vzhledu záleží. A navíc, já jsem se svým humorem celkem spokojená a nepotřebuju, aby se všichni hystericky smáli, když vejdu do místnosti. Fakt ne, díky, základka stačila.

2) Would I rather be born again today or be born 500 years ago?

Bože můj, jasná volba, kdybych se měla narodit znova, tak dneska. Protože já jsem dítě dnešní doby a za minulost bych každopádně neměnila. Teda pokud by se nejednalo o svět z Písně ledu a ohně, že jo. Podle mě i přes to všechno, na co si lidi stěžují, dnešní doba je geniální. Máme techniku, léky, vodu v trubkách, letadla, vymoženosti všeho druhu a dalších tak sto tisíc věcí, které potřebujeme a bereme je jako samozřejmost. Takže jsem ráda, že žiju v dnešní době… Hhh, se nějak rozkecávám, ne?

3) Would I rather forget who I am or forget who everyone else is?

To jsem si tedy naběhla. Kdybych zapomněla, kdo jsem já, asi by to byl celkem problém, ale kdybych zapomněla na všechny kolem mě, byl by ještě větší, ne? Protože ostatní lidi znamenají vzpomínky a vzpomínky jsou to, co tvoří, kým jsem, a jaká jsem. Upřímně - já nevím. Nemůžu se rozhodnout, protože jedno je horší než druhé. Myslím si, že kdybych zapomněla sama sebe, našli by se lidi, kteří by mi dokázali pomoct a připomenout mi, jaká jsem, ale na druhou stranu vím, že mě nikdo nezná tak, jak znám sama sebe. Logicky. Ale přemýšlím, jestli bych se svojí povahou dokázala přijmout někoho, kdo by mi tvrdil, že jsme si byli blízcí, když bych si ho nepamatovala. Mám velmi těžko vybudovatelnou důvěru, takže by se lidi kolem mě asi pěkně nadřeli, aby si mě získali znova. Troufnu si říct, že minimálně polovina by do toho ani nešla, a že by mi i hodně lidí lhalo, aby z toho měli prospěch. Asi bych byla fakt zmatená jak kotě. Uaaaaah, nesnáším otázky, u kterých se nedá rozhodnout. Asi bych zvolila zapomenout na všechny ostatní, protože bych tak nějak doufala, že ti opravdoví přátelé a lidi, kteří do mého života patří, by to se mnou zkusili znova, a z mého života by neodešli. Alespoň bych poznala, kdo je skutečný přítel. Aha, nebo vlastně taky ne, když bych netušila, jací byli předtím. Tak nic. Každopádně by to bylo matoucí.

4) Would I rather always cry at funny things or always laugh at sad things?

Fakt bych se nechtěla lámat v pase na pohřbech, ale taky bych dost nerada brečela na svatbách. Každopádně bych se v obou případech musela začít vyhýbat společenským akcím. Což už tak by bylo dost deprimující, takže bych se nabrečela nasmála až dost. Tohle není o nic míň matoucí než ta minulá otázka, sakra. Hhh. Asi bych radši brečela u vtipných a veselých věcí, protože bych se mohla vymlouvat na alergie / deprese / chronické záchvaty pláče / slzy štěstí / slzy ze smíchu / pitomou slovní hru a tak. Podle mě by bylo mnohem víc trapný smát se u smutných věcí, protože bych tím dost často projevovala neúctu, což bych fakt dost nerada, než si občas pobrečet u videí rozdováděných koťátek běhajících za světýlkem. WTF, Nikki.

5) Would I rather never play or play but always lose?

Okay, tohle je pro mě asi nejtěžší otázka ze všech. (Okay, jedna z nejtěžších.) Miluju hraní - absolutně všeho - ale stejně tak miluji vítězství. Bože můj, nedokázala bych pokaždé prohrát, z toho bych byla na prášky. Ale kdybych měla už nikdy nehrát - tak se asi ukoušu nudou. Předpokládám, že kdybych však pokaždé prohrála - ať by se jednalo o cokoliv - stejně bych jednou či později přestala hrát. Ti co mě znají, ví, že já se nikdy nevzdávám, i kdybych prohrála devadesát devět krát za sebou, ale je to jiný, když mám v sobě tu naději, že po sté už prostě vyhraju. Kdybych tu naději neměla, neměla bych žádnou motivaci. Vítězství je moje motivace. Takže máme asi jasnou volbu. Radši bych se ukousala nudou. Never play.
ALE POČKAT! Přece bych se jen tak nevzdala hraní... To prostě nejsem já. Když já vyhrávám vždycky. I když prohrávám. HHHHHHHH. Takže bych možná změnila odpověď, abych se cítila spokojeněji. Yay!




Tak doufám, že jste se při čtení pobavili alespoň tak dobře jako já při psaní, a že mi hodíte do komentů nějaké otázky, ať mám na příště něco do zásoby. Btw. ten obrázek je absolutně geinální. Prostě takhle nějak uvažuju. Jak byste odpověděli vy?


Hey, you do it wrong!

24. august 2016 at 13:19 | Nikki Allen |  Episodes


Nedávno jsem byla s bratrancem v jednom venkovním zábavném areálu pro děti. Mimochodem - bude mu devět, vraždila bych pro něj a je pro mě spíš jako sourozenec a nejlepší kámoš, než bratranec. Nejdřív jsme strávili asi 3 hodiny na in-lajnech - málem mi upadly nohy - a další hodinu v adrenalinovém lezeckém centru - to mi zase málem upadly ruce - a pak jsem byla konečně na chvíli propuštěna a s úlevou jsem ze sebe shodila tenisky a začala se brouzdat v ledových potůčkách vody. Bylo to tak kurevsky příjemný!

Chtěla jsem si sednout na jednu z kamenných "hrází" kolem vody, ale absolutně všude byly děti. A když říkám všude, tak myslím všude - skoro jsem si neměla kam sednout, a když jsem se konečně zbortila u jednoho z můstků, tak mě nějaká tříletá blbka slila kelímkem vody od hlavy až k patě. Jelikož bylo asi 30 stupňů, tak mi to zas tak nevadilo, ale stejně. Uaaah! Po velmi rozumném rozhodnutí přesunout se minimálně o 15 metrů dál od toho malého andílka jsem se pohodlně usadila, spokojeně namočila nohy do ledové oázy - věřte mi, po těch bruslích to byl přímo ráj - a zabrousila jsem pohledem po lidech - a hlavně dětech - kolem mě.

Co mě upoutalo - a donutilo napsat tenhle článek - byla jedna z matek, která evidentně nemá ponětí o významu slov rodičovství, dítě, péče, zájem, obětavost, láska nebo starostlivost. Z čista jasna se objevila uprostřed dětského chumlu mezi potůčky vody a kamením a prostě tam jen tak stála. Byla kousek ode mě, takže jsem si ji mohla dobře prohlédnout. Krásná, oháknutá jak na módní přehlídku do Paříže, perfektní vlasy, opálení (alá samoopalovací krém), dokonalý make-up, značkové sluneční brýle a lesklé boty na asi dvaceticentimetrových rudých jehlách. Jakej idiot by šel na dětské hřiště na takových botách? No, i takoví se zřejmě najdou. Chvilku jsem přemýšlela, co tam jakože dělá, jelikož takhle vypadajícího tvora jsem nepotkala už celkem dlouho - a určitě ne na dětském hřišti, kde byly na obtíž skoro i tepláky, tílka a gumové nazouváky - a pak jsem usoudila, že tam asi má dítě. Logicky. Bože, kam jsme se to dopracovali? Chudák dítě, pomyslela jsem si. A ukázalo se, že jsem měla naprostou pravdu.

Představte si tuhle scénu: Ta ženská (mohlo jí být tak 30) zvedla telefon, chvíli jej přidržela u ucha a pak začala naprosto v pohodě - a strašným uječeným a nepříjemným hlasem - vykládat cosi o kadeřnici, oblečení a nějakém časopisu. Pak ještě chvíli drmolila něco o nehtech a mezitím k ní přišlo malinké, rozkošné, asi tříleté blonďaté stvořeníčko - jedna z nejsladších holčiček, co tam ten den vůbec byly. Matka ji z neznámého důvodu absolutně ignorovala, ačkoliv dítě zapadlo do vody až po pas a volalo na ni "Mamííííí!" asi co tři sekundy. Když se jemně hystericky přidala slova "Chci naholuuu" přičemž malá natahovala ruce a potřebovala pomoct vydrápat se na kameny z té vody, ta blondýna ji okřikla "Ticho buď, já telefonuju," a nadále vykládala komusi nějaké kosmetické sračky, aniž by se k dítěti třeba byť jen nahnula. Jsem si stoprocentně jistá, že ten hovor nebyl pracovní, a i kdyby byl, tak co jako? Když jdu s dítětem na hřiště, tak se o ni asi starám, ne? Ale člověk, co si vzal na takovou "akci" tyhle boty, to asi vůbec nemá v hlavě srovnané, co si budeme povídat. Malá se fakt snažila dostat se nahoru, ale celkem jí to ujíždělo a pořád padala zpátky, a matka se na ni ani nepodívala.

"Mamíííí, plosííím!" ozvala se plačtivě holčička. Načež blondýna zavěsila telefon a s nezájmem se rozhlížela kolem sebe. "No já tam pro tebe nepolezu, ještě bych si zničila boty!" To už ji sledovalo víc lidí kolem mě, jak jsem si všimla. Upozorňuju, že se jednalo tak o jeden metr slezu k vodě. Stačilo, kdyby se k ní nahnula a vytáhla ji. Nebo si sundala ty boty a postarala se o vlastní dítě. "Dělej, Beáto!" napomínala ji dál. Mluvila s ní jak se čtyřicetiletou kamarádkou. Upřímně - to dítě vypadalo absolutně zoufale, a nedařilo se mu vyhrabat se na nohy, ale že by to matku nějak nakoplo? Ani náhodou. Spíš vypadala ještě víc rozladěně, než když jmenovanou Betty napomínala poprvé.

Takhle to šlo dalších několik minut, přičemž se kolem té ženské shlukovaly děti, takže teď už vypadala nejen naštvaně, ale taky, že potřebuje ibalgin. Betty se konečně povedlo vyškrábat se skoro nahoru. "Mamííí, tu je holčička," poukázala malá na stojící dítě, které jí znemožňovalo výlez nahoru, protože stálo u okraje hráze. Blondýna se na ní nevěřícně podívala a povídá: "Tak ji odstrč, ne? Bože, jsi snad pitomá?" To mi málem vypadly oči z důlku, a nebyla jsem sama. Výchova level 21. Století? Dítě evidentně nemělo tušení, co má dělat tak se zastavilo. "Prostě do ní strč a pojď už!" Ohleduplnost, tleskám! Ty vole, ta cizí holčička stála vedle ní asi 30 centimetrů a ona se nemohla sehnout a poprosit jí, aby udělala krok vedle, když už nic? Začínaly mi kapat nervy, tak jsem se zvedla a popošla k ní. Ostatní lidi se prostě tvářili, že to budou ignorovat. *Haha, hrdinka přichází* Betty v zápětí máchla rukou a silou strčila do stojící holčičky - na pokyn maminky, že jo. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že tam jsem, páč jsem padající holčičku zachytila těsně před tím, než si málem rozbila hlavu o ty kameny. Začala plakat. Tak ne asi.

"Jste normální?" ozvala jsem se na tu babu, když jsem se snažila postavit tu holčinu na nohy. Byly jí taky tak tři, možná čtyři. "To jako mluvíte na mě?" otočila se na mě. Sláva, milostpaní se otočila! "Samozřejmě. To máte takový problém pomoct svému vlastnímu dítěti? A, ehm, tahle holčička si málem ublížila! To jsou mi tedy rady! Nejste tady jakože sama!" vztekala jsem se. Už ani nevím, co jsem přesně říkala, bych byla upřímná. Její chovní pro mě bylo naprosto nepřípustné. Neuvěříte mi, když vám řeknu, že si ta "dáma" odfrkla, protočila panenky a vznešeně prohlásila: "Já odcházím," začala odstrkovat děti, které byly kolem ní a hrály si, z cesty a prodrala se až k chodníku. Otočila se na jedné z jehel a štrádovala si to pryč. Samozřejmě za sebou nechala své zoufalé dítě bez jediného povšimnutí. Mezi cizími lidmi. Bez dozoru. Prostě jen tak.

"Mamííííí!" zaječela Betty a začala plakat. Její matka se ani neohlédla. Klekla jsem si na ty kameny a podívala se na tu malou: "Je to tvoje maminka Beátko?" typovala jsem, co mám asi tak říct, a jestli mi bude vůbec rozumět. Ukázala jsem na odcházející ženskou a tvářila se co nejvíc mile. Začala kývat hlavou a rozbrečela se ještě víc. "Pojď sem," vytáhla jsem jí z vody a postavila na zem. Bylo mi jí upřímně líto. "Neplakej," snažila jsem se jí uchlácholit. Nedivím se, že to nezabralo. Kdybych měla takovou matku, asi bych se taky neusmívala. "Tak utíkej," povzbudila jsem ji po chvilce a ona se vrávoravě vydala za svým láskyplným rodičem. Doufám, že si matka uvědomila, že nemá dítě, a že se našly. Ach jo.

"To se jen tak nevidí, viďte?" povykovala na mě jedna z maminek, která se vší námahou držela své batole nad nějakou věcí, se kterou se dalo otáčet. "No, je to hrozné, co mají ty děti potom dělat?" přitakala jsem. Ale pořád přece jen nejsem na vybavování se s lidmi, tak jsem se omluvně usmála a zmizela z dohledu, abych našla bratrance. Taky jsem na něj tak trošku zapomněla, ale na svoji obhajobu - ten kluk se neztratí, tím jsem si jistá. Dováděl s ostatními kluky ve frontě na tobogán, a já za něj byla v tu chvíli tak strašně ráda. Byla jsem doslova rozněžnělá z toho, s jakou láskou je vychován, a že má slibnou budoucnost. Moje teta je fakt třída. Mít v příbuzenstvu někoho jako byla tamta baba Jaga, tak se asi odstěhuju na jinou planetu.

Přiběhl ke mně a smál se. "Víš, že tě mám ráda, brouku?" usmívala jsem se. Nechápavě na mě čučel, ale hned se vzpamatoval. "Já tebe taky, broucho." (Vysvětlivka: já mu říkám brouku, on mě říkal moucho, protože furt někde lítám, ale jednou se přeřekl a spojil slova brouk a moucha dohromady… Takže od té doby je ze mě broucha, prosím.) Začali jsme se smát a on mě dotáhnul zpátky mezi ty děti. Objala jsem ho a pak jsem byla donucena ke sjezdu na tobogánu. Vůbec mi to nevadilo. Trávit čas s dětmi, které máte rádi, je přeci báječné… A díky bohu za každého člověka, který si myslí to samé.




Jak podle vás bude takové dítě s bezohlednou matkou vychované? Moje představa je povrchní cool kid, ale snad se pletu... I když ta holčička na obrázku je extrémně cute! Aw.


Distribution of leaflets // Part II.

22. august 2016 at 10:24 | Nikki Allen |  What's up?


Nebudu to protahovat, tady jsou NEJČASTĚJŠÍ VĚTY ROZNAŠEČE LETÁKŮ, které jsem vám slíbila v minulém článku. Pokud jste ho nečetli, tak šup! Věty a výroky jsou samozřejmě moje. Vypozorovala jsem, co jsem schopná namlít jen tak, když mě nikdo neslyší… Aneb jak to dopadne, když si začnete povídat sami se sebou, protože se nudíte. Jdeme na to. (Vrrrr!) Budu potěšena, když se pobavíte alespoň tak, jako já při sepisování. Ještě řeknu, že jsem chodila po vesnicích a odlehlých vilkových částech. Žádnej panelák jsem nepotkala… A celou dobu bylo až moc krásný počasí...

Berte to takhle: máte ty nejlepší informace, co by se vám honilo hlavou při každodenním chození několik desítek kilometrů a snažení se narvat letáky do schránek u rodinných domků, ale nebolí vás nohy tak hrozně jako mě… Tak to vidíte, stejně protahuju.

Ehm… A schránku máte jako kde?
Tak buď je ulice příšerně dlouhá, nebo jsem špatně zahnula.
Všimne si někdo, když si tady utrhnu jablko? Snad ne. (Nikdo mě nechytil.)
Panebože, bolí mě nohy.
Mám hlad. Mám ještě nějaké jídlo?
Prostě dám ten leták do úplně KAŽDÉ schránky v téhle vesnici! *sebe-výzva přijata*
Proč tady, jakože, není signál?
Tak hlavně, že máte psa, ale schránku ne.
Co to jako je, palác? Tohle nemůže být normální barák.
Chudinky pošťačky, co to musí chodit pěšky. Chudinka já.
Vážně mají na zahradě jezero? Tak to si vyfotím.
Je to angrešt nebo ne?
I came in like a wrecking ball…. *le zpívání*
Neumí si jako vybrat schránku? Kam ten leták mám asi tak dát?
Panebože neeeeeee! Slepá ulička neeee! Já ten kilometr zpátky prostě nejdu. (Šla jsem. Několikrát.)
Proč jsem si nevzala koloběžku?
Jako vážně mi došly letáky?!
Měla bych se ozvat manažerovi, jinak si bude myslet, že mě sežral pes.
Asi jsem se ztratila. Už zase.
Pole. Další pole, které musím obejít. To si děláte prdel?
Tak počkat, tady už jsem byla, ne?
Hlavně si nesmím vybít telefon! 81%, dobrý.
Kde mám tu propisku?
Kašlu na to, zavolám kamarádce.
Asi chcípnu žízní, ale nechce se mi hledat pití v tom batohu.
Proč jsem si brala černé džíny, když si sedám na zem? *logika*
Za ty peníze to stojí, stojí, stojí.
Tak se podíváme, kolik jsem ušla kroků… 19 tisíc. Teprve?
Příště chci práci, kde nebudu muset chodit.
Proč tady nemají žádný obchod?
Tak tady bych teda nebydlela. Ale je tu pěkná příroda. Ale je tu až moc přírody.
Další PES, super. (Ano, narážka na minulý článek!)
Mám zahnout doprava nebo doleva? Nebo ještě můžu jít rovně…
Když půjdu do téhle ulice, budu se muset vracet… *le rozhodování*
A teď jsem se mohla koukat na další díly Game of Thrones… *le sebelítost*
Já se tak těším na výplatu…
Když si sednu na ten obrubník, bude to někomu vadit?
Proč jsem si, já debil, nevzala pohodlnější boty?
Ty vole, já mám tu mapu obráceně. No, a pak se divím, že jo.
Každopádně, díky bohu, že tu mapu mám, jinak by mě už nikdy nikdo nenašel.
Neprodávají tady někde pohledy? Asi ne.
Kde že to mám být a v kolik? Upssss.
Potkala jsem už 4 lidi. Za 5 hodin. Bezva!
Měla bych něco postnout na snapchat. Vyfotím si nohy a chodník. Co k tomu napíšu? "Tired af!".
Trošku nestíhám. Aha, to je tou pauzou…
Prosím, ať se mi nechce na záchod. Prosím.
Proč všechny ty ulice musí být tak dlouhý?
TAK O TOMHLE NAPÍŠU ČLÁNEK.
Hele, rybník!
Potřebuju kofein! Hned. *le závislák*
Proč jsem si myslela, že budu moct být celou dobu na telefonu? Potřebovala bych další ruku.
Proč otevírám schránky malíčkem? WTF, kdo ví.
Příště si vezmu sluneční brýle… (Samozřejmě je vždycky zapomenu.)
Za dvě hodiny končím! Anooooo.
Nějak těch letáků neubývá… Tak se hodím dva… MUHAHAHAHA.
Bazén! Oni mají bazén a já tu umírám vedrem?!
FUJ, na té schránce je pavouk? Tak ti zůstanou bez letáku…
Proč ten chlap stojí u té schránky, ke které jdu? To bude trapný, budu se tvářit, že tu nejsem.
Tady si někdo zpívá "Cheap thrills"?… Aha, to jsem já.
Až přijdu domů, tak mě nikdo nevytáhne z postele.
Hlavně že studuju na prestižní škole, a roznáším letáky. Paráda. Ale alespoň jsem venku!
Ta poškrtaná mapka vypadá fakt skvěle.
To by se mi ale roznášelo mezi palmami… Ale já ne, já jsem zašitá v české vesnici! Ach jo. *chvilka snění*
Jsem vyřízenáááááá!
Beztak se mám, že nemusím skoro nic dělat. I když necítím nohy.
Ale ne, já jsem zase přešla schránku. No jo, tak já se vrátím!
Panebože kočka! "Čččččč…." Mňauuu, já si tě vyfotím! Ty jsi ale ňuňatá!

Psala bych dál, ale asi bych se začala opakovat. Baví vás tyhle články alá moje myšlenkové pochody? Pokud máte na tenhle typ článku jakékoliv námitky, tak mi to napište tak mlčte, protože mě sakra bolí nohy. Kecám, napište mi všechno do komentářů. Hih. Prostě se mi dneska nechtělo vymýšlet nic náročnějšího. Možná příště. Krásný den vám všem!




PS: Taky vás vytáčí, když hledáte obrázek déle než píšete samotný článek?



Distribution of leaflets // Part I.

20. august 2016 at 15:33 | Nikki Allen |  What's up?



Měla jsem takovou vidinu toho, že mě bude někdo platit jenom za to, že se budu procházet místy, které neznám. Protože - hah - prostě se mi nechce nic dělat. A miluju procházky. A místa, kde jsem nikdy nebyla. Vize teda skvělá, to musíte uznat, ale pojďme se podívat na to, jak jsem dopadla.

Opravdu dostávám zaplaceno za to, že chodím. Ano. No, tedy respektive za roznos letáků, ale celá pointa je prostě v chození. Autem mě můj manažer (Chápejte, jakože ten manažer není můj, ale hlídá mě při práci atd.) hodí do nějaké oblasti (nejčastěji kolem Prahy, kde to jsou spíš takové vesnice) a já tam celý den vkuse pendluji všemi uličkami, házím letáky do schránek a odškrtávám si mapku. (Kdo by řekl, že jeden cenťák může být i půl kilometru? Fakt jsem se nachodila až až…) Takže… Aby to neznělo tak idylicky, ačkoliv je to, konec konců, celkem pohodička.

Vůbec netuším, kde a jak jsem si rozsekla ruku, ale whatever. Mám spálený obličej a krk, protože jsem se, samozřejmě, zapomněla namazat opalovacím krémem. Debil, no. Málem jsem umřela vedrem, a absolutně necítím nohy. Nebo je cítím až moc? První den jsem namakala neuvěřitelných 40 TISÍC kroků, druhý den sice už "jen" 30 000, ale byla jsem ještě vyřízenější než ten první den. Protože bylo asi 35 stupňů. Hlavně, že jsem ráno musela jet v mikině, protože byla zima! Tohle je teda léto, vrrrr. Telefon mi hlásí o 600% a něco vyšší aktivitu, než běžně. No, ještě aby ne, když PRACUJU. A taky jsem myslela, že exnu, protože jsem celý den ŠIROKO DALEKO nenašla jediné místo, kde by prodávali kafe. A to je pro člověka závislého na kofeinu celkem problém, no.

A to není všechno! Jakože chodit celej den všude možně, to by se ještě dalo. Jo, bolí mě nohy, ale alespoň napravím svou červencovou reputaci, která vypovídá tak maximálně o tom, že jsem spala nebo se koukala na Game of Thrones. Jenomže v těch oblastech, kam jezdím, je absolutně liduprázdno. Většinou. Sem tam potkám nějakou babičku na zahradě nebo uspěchaného chlapíka, co parkuje auto, ale jinak procházím naprosto opuštěné uličky, protože buď nikdo není doma, nebo jsou všichni zalezlí v baráku. ČEŠI. A jak je pro mě nezvyk být celý den zticha, a nemám si s kým povídat, tak si skoro celý den buď zpívám (a to celkem nahlas, chudáci lidi!), mluvím sama se sebou (ne, ještě jsem se nezbláznila, ale řeším hrozně věcí, tak si v tom dělám pořádek…) nebo se bavím se psy. ANO, čtete správně. Povídám si se psy. Abych vám to vysvětlila, než se vrátím k tomu zpívání…

Já se psů bojím. Vždycky jsem se jich bála. Když jsem byla malá, pokousal mě dalmatin a od té doby mám z těchto zvířat respekt. Taky vím naprosto jistě, že bych nemohla žít na vesnici, protože bych se z toho štěkání zbláznila. Prostě by mi hráblo, kdybych to musela poslouchat celý den! Eh, jsem se zase zakecala. Whatever - občas to vypadá, že v těch rodinných domcích žijí spíše ti psi, než lidé. Připadáte si jak na psí planetě. (A takhle poznáte, že jsem se možná přece jenom zbláznila?) Nevím, jestli je to těmi místy, kde roznáším, ale na každém kroku je pes. Prakticky na každé zahradě, u každé vilky, za každou brankou. A kdykoliv se přiblížím ke schránce, začnou štěkat. Ale občas mi to fakt připadá, že na mě přímo řvou! Několik schránek jsem dokonce minula, protože jsem se bála, že ti psi vyrazí dveře nebo přeskočí plot a sežerou mě. Drama queen. (Tedaaaaaa, drama khaleesi!).

No takže - jelikož prožívám většinu svého dne pouze sama se sebou a se psy, začala jsem na ně mluvit. Když jdu k brance, už automaticky zdravím: "Ahoj!" nebo se dokonce ptám: "Tak co, taky budeš štěkat?" Jakože nahlas. Jako bych čekala na odpověď. A většina z nich jakoby mi rozuměla - a odpovídají hlasitým vytím a hafáním na celé kolo. Bože můj, tohle je pro milovníka koček asi to nejstupidnější, co může být. Neberte si to, prosím, osobně, ale mě stačí potkat jednoho psa za den a stačí. Heh. To jsem si našla super práci!

Přistihla jsem sama sebe při pár větách, kdy jsem se snažila hafany uklidnit nebo si s nimi občas i pokecat, když zrovna nevypadali tak agresivně… Tyhle věty v tak sto dvaceti variacích jsem pronesla každý den tak… nespočetně krát.


Zlato, prosím tě, neřvi…
No jo, hlídáš, viď?
Hele klídek, já JENOM nesu letáky. (Tahle je asi nejčastější z vět. Dodávám k ní náležitě chillový tón. *tlemící se smajlík*)
Vždyť jsem jenom otevřela schránku, nejdu vám podpálit zahradu, tak nevyváděj.
Co to tady máme? Jseš trošičku hyperaktivní, ne?
Juziiis, ty jsi roztomilej!
Kámo, musím ti říct, že kdybych tě musela poslouchat déle než minutu, asi by mi začalo zvonit v uších.

A tak dále… Už jste si podle mě udělali dostatečný obrázek o mě a o mém poznávání se s místními… psy.

Heh, a to pořád vyprávím o roznášení letáků, jo? Každopádně, za celou dobu jsem potkala asi 3 kočky. (Oproti těm 1234567890 psům celkem rarita!) Byla jsem z nich tak nadšená, že jsem si je musela vyfotit. Prakticky na každých dvířkách visela cedule "Pozor, zlý pes", "Pozor - pes", "Tady hlídám já" *a fotka psa*, "Objekt střežen psy"… (Prostě si představte všechny možné nápisy se slovem pes, já to tady nebudu rozepisovat. Proč jsem dneska tak rozkecaná, omg.) Ale že by někde hlídaly kočky? To ne. Pche, mňau!

Kromě stovek psů mě absolutně dostává, co jsou schopni lidi označit slovem schránka. Nikdy nevíte, co se stane, když to otevřete…

Nejen, že některé schránky jsou schované za stromy, obrostlé mechem, obehnané pavučinami, plné brouků nebo absolutně zrezavělé a rozbité, ale z některých dokonce i teče voda. Některé slouží i jako hnízda / úly / odpadkový koš / odkládací prostor / držák na květiny / držák na další věci nebo i jako věšák na tričko. Jo. Jakože fakt. Panebože lidi, prosím, jděte si uklidit a vybrat schránku. Občas jsem se bála, že když se toho dotknu, tak se to buď rozpadne, nebo to ten leták vyplivne, jak moc mi to připadalo živé. Anebo tam taky vůbec nebylo místo, takže jsem musela leták hodit přes plot. Ani nechtějte vědět, kolikrát jsem si to hodila na hlavu. Hah, já mluvím naprosto seriózně! Ale musím uznat, že nejvíce mě iritovaly ty domky, u kterých prostě nemůžete najít schránku, jako by si s vámi hrála na schovávanou. A občas ji třeba ani nenajdete. Na co schránka, že jo, taková zbytečnost! Ať se třeba ti roznašeči / pošťáci zblázní!

Takže to máme moje nohy, psy a schránky. (Pauza na přemýšlení.) Pořád jsem vám nevyprávěla, jak jsem si na celé kolo prozpěvovala Flashlight a omylem mě slyšelo asi 15 dětí, co měli na zahradě narozeninovou oslavu? Chtěla jsem utéct, ale ty děti vylezly ven a donutily mě zazpívat jim další dvě písničky, a pak si, jakože za odměnu, všichni ode mě vzali leták. TOHLE SE FAKT MŮŽE STÁT JENOM MĚ. Ale tak - každý leták se počítá, natož, když je jich patnáct, jupí!

Mohla bych psát další hodinu, ale jdu se věnovat dalšímu článku. Sepíšu totiž NEJČASTĚJŠÍ VĚTY ROZNAŠEČE LETÁKŮ. Samozřejmě moje. (Které si samozřejmě říkám sama pro sebe, protože mě nikdo neslyší.) Tenhle článek už mi přijde dost dlouhý na to, aby vám nezabral dvě hodiny. *to jsem ale hodná, co?*

Zatím se mějte. A nezapomínejte pečovat o své schránky! Hah.





Diary ideas.

18. august 2016 at 16:28 | Nikki Allen |  Motivation & Inspiration


Jak jsem se už zmínila v jednom ze svých článků, jsem posedlá plánováním. Mám ráda ten pocit, že na nic důležitého nezapomenu, nespletu se v důležitých věcech, vím, kdy vychází nový díl mého oblíbeného seriálu, popřeji svým přátelům k narozeninám včas, mám naplánováno, že vydám nový článek, přinesu do školy prezentaci v termínu, nebo že neporuším nic z toho, co jsem slíbila atd. Na všechny tyhle poznámky mi slouží můj diář. A za tu dobu, co ho používám, jsem už vychytala pár drobností, které mohou jeho používání ulehčit nebo zpříjemnit. Ráda bych se o ně s vámi podělila.

Asi nejdůležitější je vybrat si správný diář. Takový, který vám bude sympatický, bude se vám v něm snadno orientovat a bude na vás volat "Hej, nezapomínej na mě!" Já jsem se posledních pár let usídlila na formátu A6 a na uspořádání alá "1 den = jedna strana", takže mám celkem tlustý diář. A vyhovuje mi to. Příští rok si chci však vybrat nějaký větší, protože už mám tolik vychytávek, co chci do svého diáře vecpat, že mi začíná být malý. Každopádně - nepodceňujte obal! Je celkem rozdíl, jestli u sebe budete celý rok nosit obyčejnou černou knížku nebo barevný zápisník s překrásným motivem. Každému vyhovuje něco jiného, tak se nebojte projít několik knihkupectví a papírnictví, dokud vám nějaký nepadne do očí. Já se sháním po diáři každým rokem už v říjnu či listopadu, protože jsem neskutečně vybíravá. A buďte k sobě hodní - investujte do svého diáře peníze, konec konců - je to jen jednou za rok!

Když už máte diář, pečlivě si vyplňte první stránku - takové ty osobní údaje. To je třeba jedna z mých nejoblíbenějších činností. Použijte barvy, samolepky, ozdobné písmo… Prostě cokoliv, co se vám bude líbit. Napište si tam klidně i vaši oblíbenou přezdívku, link blogu nebo seriál, který milujete. Je to přeci úvodní strana do vašeho roku! Kresby či nalepené obrázky jsou také příjemnou alternativou. Potom doporučuji otevřít si stranu s poznámkami a napsat si tam důležité hesla, číslo vašeho účtu, důležité telefony nebo něco, co potřebujete, a mohlo by se vám stát, že to zapomenete.

Také si můžete určit symboly. Je to extrémně výhodné. Např. puntík pro události, hvězdičku pro narozeniny, srdíčko pro svátky, oslavy a výročí, odrážku pro běžné činnosti, čtvereček pro práci do školy, trojúhelníček pro aktivity online, kytičku pro setkání… Kolik si toho vymyslíte je jen na vás. Poznačte si tyto symboly někam do diáře, abyste si je mohli kdykoliv připomenout. Kdykoliv pak nahlédnete do záznamů na nějaký den, zorientujete se v nich mnohem rychleji.

Propiska je obyčejná, na to není radno zapomínat. Použijete-li na zapisování barevné tužky, fixy či propisky, bude váš záznamník hned veselejší. Tohle samozřejmě nemusí vyhovovat všem, já sama jsem si několik let vystačila s černou tužkou, ale uvidíte, že to je příjemná změna. Další vychytávkou jsou barevné lepící papírky pro důležité události, lépe se pak ve svých plánech vyznáte.

A teď přichází na řasu asi jedna z mých nejoblíbenějších věcí - poznámky u data, po okrajích a "pod čarou". Jde o to, že není nutné, abyste si zapisovali pouze povinnosti - zajít na poštu, na nákup, do lékárny, test z literatury, vyluxovat, utřít prach, zaplatit složenky atd. - udělejte si radost a zapisujte i věci, které vás těší, vaše pocity a myšlenky. Já si většinou něco píšu k datu. Nějaký pěkný citát, motto, hlášku, jméno mé oblíbené seriálové postavy, narozeniny mé oblíbené celebrity, zajímavé slovo, větu z knihy… Prostě cokoliv, co mě ten den napadne.

Občas jsou prostě momenty, kdy se nudíte, tak si v těchto chvílích udělejte čas na svůj diář. Uvidíte, že v něm pak vniknou zajímavé obrázky, různé nápisy, vtipné komentáře a tak. Když mám zrovna hektické dny nebo špatnou náladu a nestíhám, přečtete si po okrajích mého zápisníku běžně věty typu: "Jsem unavená už od toho, co jsem ráno vstala.", "Doprdele kdo to má asi všechno stihnout?", "Mám pocit, že se naše češtinářka zbláznila.", "Musím si už konečně najít čas na další díl PLL. Hned!", "Mě se nikam nechce, prostě jim napíšu, že jsem zaneprázdněná a půjdu si napustit vanu.", "Pitomý odpolední vyučování!" nebo "Jasně, jasně, zase za všechno můžu já." Ehm. Tohle každopádně není návod, jen jsem vám chtěla osvětlit, co znamenají moje denní poznámky. Jednou z mých oblíbených je tahle "OMG. Nemůžu tomu uvěřit." - ale neřeknu vám, k jaké události jsem jí napsala. Hah!

Poznámky pod čarou používám místo deníku, protože na ten už mi většinou nezbývá čas. Do první poloviny stránky na den vepíšu všechny ty důležité věci se symboly, o kterých jsem psala výš, úkoly, akce atd., a do té druhé - pod čarou - si večer zaznamenám, co jsem opravdu dělala a s kým a kde jsem byla. Občas tam je prostě jenom jméno filmu nebo název restaurace či čajovny. Většinou je tam záplava různých emotikonů, vykřičníků, srdíček nebo maličkých obrázků. Přece jen - ne vždycky děláte každý den přesně to, co máte naplánované dopředu, že jo. Plány se mění, a není od věci si po uplynulém měsíci zhodnotit, co jsme opravdu udělali a co ne. Taky si tam zaznamenávám věci, co jsem si koupila, pokud stáli víc peněz a podobné záležitosti.

Další mou radou je neškrtat. Pokud jste se v něčem spletli nebo byl nějaký z vašich plánů zrušen, označte ho křížkem nebo ho zalepte bílým lepítkem a přepište. Věci, co jste udělali, zvládli, stihli a absolvovali, si odškrtněte fajfkou. (Přísahám, že jsem tohle slovo ještě v životě nenapsala! :D) Škrtance znamenají chaos, a chaos vyvolává špatné pocity. Potom se vám může stát, že se na svůj diář vykašlete a on zůstane - chudáček - ležet nevyužitý. A to nechcete.

Vychytávek je spousta, já třeba miluji, když si zaznamenávám, u jakého dílu seriálu jsem skončila, nebo dokonce na prázdná místa vlepuji krásné fotky. Takové drobnosti vám zlepší den, jenom když se na ně podíváte. A to je přesně účel diáře - nejenom ulehčovat vám organizaci všeho, ale zlepšovat vám náladu. Váš diář je váš parťák. Zvykněte si brát jej s sebou do školy, do práce, na cesty… Prostě všude, kam se hnete. Můžete ho využít místo poznámek v telefonu, a pak se nemusíte vztekat, když máte náhodou vybitou baterku.

Já už se těším na svůj další diář, protože ten letošní už je celkem vyřízený, ze všech těch mých inovací. A to nemluvím o všech těch papírech, které v něm mám nastrkané a záložek, které musí pojmout. No jo, nikdo to se mnou nemá jednoduché, a to ani můj diář. Máte nějaké speciální záznamové vychytávky? Jestli jo, budu ráda, když se o ně se mnou podělíte.

Podle mě jednou z nejdůležitějších věcí na používání diáře je nezapomínat na něj a věnovat mu pozornost. Sežeňte si ozdobné svorky, pásky, lepítka, cokoliv, co se vám bude líbit. V diáři je na to vždycky místa dost. Nechte řádit svojí fantazii, i když jdete k zubaři. Klidně si tuhle poznámku - nebo jakoukoliv nepříjemnost - vlepte na papírku a po splnění ji vyhoďte. Nebo si do záznamníku napište třeba jen "PIKNIK" a k tomu na papírku nalepte seznam všeho, co máte mít s sebou a detaily, potom vám to nezabere tolik místa. Chápete? Čistý papír vám dává neomezené možnosti s ním nakládat. A hlavně je to jedna z nejlepších zábav, která se s vámi táhne celej rok.

Pokud nemáte na "vychytávky" čas, nezoufejte, a alespoň se snažte o svůj diář pečovat a vylepšovat ho maličkostmi, i to vám, věřte mi, zaručí ten spokojený pocit, o kterém se tady vykecávám. Těchto nápadů mám hodně, tak když byste chtěli další, stačí si napsat! Já si teď jdu "odškrtnout" poznámku, že mám napsat článek o "diářování"… A hned potom si uvařím kafe. Dneska už asi čtvrté. Eheh.





Black.

16. august 2016 at 9:19 | Nikki Allen |  My point of view


Já prostě nepochopím lidi, kteří tvrdí, že černá není barva. Černá je barva. A není smutná, prosím vás. Černá je překrásná barva vyjadřující tisíce emocí či situací. Černá je více kreativní, než většina ostatních barev. Když si to tak vezmete - bílá představuje den a černá noc. Takže černá je jednou ze dvou nejdůležitějších barev vůbec. Kdyby nebyla bílá a černá, ostatní barvy by měly celkem smůlu. Pro mě osobně je černá základ. Je to něco, bez čeho bych se neobešla. Černá je pro mě barva jak štěstí, tak smutku, jak radosti, tak zklamání. Ale každopádně ji nepokládám za smutnou, bože. Ta chudinka barva nemůže za to, že si ji lidé spojili s pohřby. Černá je sice temná, ale je nádherná. A možná právě proto, že je tak temná, ji spousta lidí miluje. Třeba já. Potřebuju k životu temnotu, abych mohla vnímat světlo. A koneckonců, to vy všichni. Jenom si to možná neuvědomujete.

Když jsem byla malá, mým základem byla růžová. No jo, princeznička. Ale přiznejme si to, kdo kdy viděl normální dítě v černé? Potom jsem přesedlala přes tyrkysovou na duhovou, a skončilo to asi tak, že když smícháte tak tři věci z mojí skříně, a vezmete si je na sebe, budete vypadat trošku jako šílenci. Ale časem jsem objevila svou nezměrnou lásku k černé a pokusila se zalít s ní co největší plochu ve svém životě. Až na to, že mi to tak nějak úplně nevyšlo. U nás doma najdete černou fakt s velkou námahou, když nebudeme počítat to černočerné piano, co mi stojí v pokoji. Na rozdíl od toho, když potkáte mě, máte osmdesáti procentní šanci, že budu celá v černém. A budu mít zářivě zelený batoh. Nebo duhové tenisky. Nebo červenou rtěnku. Většinou černou doplňuji o nějaký barevný doplněk, protože tenhle styl miluju. A taky proto, jsem si pořád nekoupila černé tenisky a batoh. Víte co je jedna z nejlepších vlastností černé? Je pořád černá. (Černá je pořád černá. - Nikki Allen 2k16) Není žádná "světle černá" nebo "tmavě černá" - to je už pak šedá, že jo, ale je prostě jedinečná a jediná. Prostě černá. Maximálně černočerná.

Jedna z mých oblíbených historek je o tom, jak si učitelský sbor na mojí základce jednu dobu myslel, že jsem gotička a neuvěřitelně to všichni řešili. Fakt už mě celkem štvali, ale nějak jsem to neřešila, páč prostě na černou nedám dopustit a gotický styl se mi na holkách hrozně líbí. Až když za mnou jednou přišla moje zeměpisářka a povídá: "Možná bys lépe zapadla do kolektivu, kdyby ses oblékala víc barevně a tvářila víc šťastně.", tak jsem to začala řešit. Tehdy jsem byla v tom období, že jsem absolutně všechno brala smrtelně vážně (uaaaah, děti!), takže jsem si to vzala k srdci a druhý den přišla do školy v příšerně zářivém modro-fialovo-růžovo-bílém oblečení a o tom falešném úsměvu ani nemluvím. Trvalo mi několik let, než jsem se dopracovala ke své nynější osobnosti a stylu myšlení (díkybohu za to), a než jsem přestala řešit, co si o mně myslí učitelka zeměpisu. Budu se prostě oblékat a tvářit jak budu chtít, a tak, jak se budu cítit dobře. A pokud bude někdo mít problém s mojí černou, tak ať mi to přijde klidně říct, abych mu mohla odpovědět, že mě to vůbec, ale vůbec nezajímá. Hah.

Jde o to, že prvním rokem na střední jsem měla tolik práce sama se sebou v hlavě, že jsem tak nějak nevyšetřila žádný čas na to, jak se vlastně chci oblékat a tak. Jo, začala jsem běhat, celkem se mi daří dělat něco s postavou, začala jsem jíst zdravě a taky jsem se konečně začala malovat, ale každé ráno jsem popadla to první, co jsem ve skříni našla a prakticky jsem neřešila, jak to vypadá. Ale teď to chci změnit. Ne, že bych každý týden chodila nakupovat luxusní oblečení a nové boty, kde bych na to asi vzala, že jo, ale chci se více stylizovat. Do černé. Hrozně mi to totiž chybí. V černé se cítím normální!

Prvních pár kroků hodlám učinit už teď, do konce léta. Koupit si černou koženou bundu a boty. Vyházet tak polovinu šatníku. Roztřídit si skříň s oblečením podle barev. Udělat si pořádek v doplňcích. Nakoupit věci potřebné k líčení. Upravit podle svých představ pár černých triček. A taky obarvit si vlasy. To bude asi největší struggle, a to nejen kvůli mamce, která, dá se říct, nesouhlasí, ale i kvůli okolí a lidem ve škole. Rozmýšlím se mezi modrou, skoro bílou, fialovou a mahagonem, ale vypadá to na modrou nebo fialovou. Teď si říkáte: "Ehm, nemluvíme tady náhodou o černé?" - a jo, mluvíme. Ale já jsem celý svůj život blond a světlejší vlasy na mě vypadají lépe, než tmavší, takže to nechci zas tak razantně měnit. A hlavně kdybych se pak z černé rozhodla zpátky pro blond, asi by to byl trošku problém. Tak uvidíme, až něco podniknu, tak vám s největší pravděpodobností dám vědět. Jen si to představte! Tajemná holka celá v černé, s umělecky potrhanými rukávy, spoustou náramků, modrými vlasy a pečlivým líčením, která má v jedné ruce kafe a v druhé blok s nějakým temným motivem. Eheh, jsem se trošku zasnila…

Abych se vrátila k pointě článku, nesuďte lidi podle černé. Já jsem dneska ale samé moudro. Ta barva v sobě má totiž takové zvláštní kouzlo, a když se už se do ní člověk jednou zamiluje, tak už není cesty zpět. Černá pro mě znamená hodně. Zahalí vás do takové příjemné a klidné atmosféry, dovolí vám cítit se sví, krásní a speciální… Prostě černá je dar. Je to něco zvláštního. Něco, čím si nikdo není jistý, a zároveň to vyzařuje jistotu. Černá je podstata, ale i výsledek. Ráda vzdám hold něčemu tak úžasnému.

Našla jsem jeden verš ze svého starého deníku. Vlastně je to důvod, proč píšu tenhle článek. Stálo v něm: "Černá je magie, černá je káva, a když jsem v černé já, tak necítím se sama!" Celkem mě to nadchlo, i s tím odstupem času, a musím sama se sebou jenom souhlasit. Nikki, ty dneska fakt perlíš!

Miluju černou, a milovat budu. Doufám, že se mi podaří vrátit se k tomu, v čem se cítím TAK dobře, a taky, že jsem vám trošku zlepšila mínění o černé. Co si o ní myslíte teď? Nebo jste jí propadly už dávno, stejně jako já?





12 Words Challenge.

14. august 2016 at 3:07 | Nikki Allen |  From my imagination


Teď budete svědky toho, co se stane, když mě necháte dopisovat si ve dvě ráno s mojí nejšílenější kamarádkou. Dopředu říkám, že v sobě nic nemám, i když mi zřejmě po přečtení nebudete věřit. Brutálně se totiž nudíme. Vymyslela jsem (proč vždycky všechno vymýšlím já?), že mi zadá 12 náhodných slov a já je všechny musím použít v příběhu o 122 slovech. Pro nechápavé lidi: Napíšu random shit příběh čítající 122 slov. Jsem schopna napsat cokoliv. Vážně.

Zadaní zní: zubr, ukulele, škraboška, sýr, pizza, radioaktivita, Pocahontas, štafle, špageťák, verš, kaktus a troška. Fakt nechápu, jak může moje počítačová autokorekce neznat slovo špageťák! Tak to si, drahá autokorekce, vypiješ. Ale nejdřív ten příběh.

Bylo, nebylo, za dob slavné Pocahontas, všude rostly kaktusy, a všude žily myšky. Žádné kočky ani žádní zubři se v jejich revíru nevyskytovali, a neohrožovala je ani žádná radioaktivita, takže žily spokojený a klidný život se spoustou sýra. Jak je ale známo, všude se najde černá vrána myš,která je na společenském žebříčku tak trošku nízko - a to i za použití štaflí - a mezi ostatní nezapadá. Černý myšák žil i tady. Přezdívalo se mu Špageťák, páč miloval těstoviny a taky pizzu, jelikož pocházel z Itálie. Byl zvyklý navštěvovat myší bály a za tónů ukulele se škraboškou na čumáčku oslňovat myšky všech věkových kategorií svými verši. Ze závisti ho zdejší myši nepřijaly mezi sebe, a tak se musel uchýlit zpátky do italských děr.

No ty vole! Páni. Takový výkon jsem od sebe tedy vážně nečekala. Připadám si naprosto geniálně.Omlouvám se, že má děj rychlý spád, ale jinak to fakt nešlo. Netušíte, jak velký problém mám s psaním čehokoliv stručného! Asi bych sakra měla jít spát… Možná se mi bude zdát o Špageťáčkovi! Yay. Po ničem jiném totiž netoužím, že jo. Radši bych sny o krásné slunné Itálii.





16 types of morning people.

12. august 2016 at 15:03 | Nikki Allen |  My point of view


Našla jsem jeden z mých nejpřipravovanějších článků, který vznikl někdy přes školní rok, když jsem ráno jezdila metrem a celkem mi z toho tekly nervy. Prostě mi to nedá ho nepublikovat. Taky se už tak šíleně "těšíte" na ranní vstávání?

Seděla jsem na samostatném sedadle v posledním vagónu metra, jako obvykle každé ráno, a snažila se vyhrabat z kapsy mobil. Přepnula jsem si jinou písničku a pak se tupě zakoukala před sebe, protože jsem prakticky ještě spala, což také není nic neobvyklého, vzhledem k tomu, že vstávám už v půl páté ráno. Mor. Jak jsem tak neměla co dělat, zabloudila jsem pohledem po lidech. Většinou na lidi ráno kašlu - budu upřímná - a věnuju se všem aktivitám, které jsem ráno nestihla. Pro představu třeba snídani, učení se na právo, spaní… Ten den ale ne, nějakým zázrakem jsem měla všechno hotové. Zaujalo mě pár lidí, kteří se samostatně věnovali určitým činnostem a vyzařovali zcela odlišné vlnění a energii. Tak přišel tenhle nápad a já i po několik dalších rán sledovala lidi v ranním metru a solidně se bavila. Došla jsem k jednoduchému shrnutí svého pozorování, a to k 16 typům lidí, které ráno můžete potkat v metru, pokud jedete delší trasu, třeba jako já.

1) Spící

Spáči nejsou po ránu žádným "boom". Ne každý se stíhá ráno probrat a tak se stává, že polovina všeho toho lidu v metru má zavřené oči, a i přes nepohodlnou polohu (no přiznejme si, že metro není postel!) se dokážou ještě na chvíli dostat do své říše snů. Vtipné je, když vidíte, jak se někdo probere "too late" a přejede zastávku. To se z nich stává rázem člen následující skupiny. Tak jednoduché to je.

2) Naštvaní

Myslím, že je vám jasné, jak se může pozdě probuzený člověk v ranním metru po cestě do práce či do školy dostat do skupiny naštvaných - velmi snadno. Jak se říká: "Kdyby lidé dokázali zabíjet pohledem…" Je dost lidí (a že jich je hodně), kteří rozhodně netvrdí, že ranní ptáče dál doskáče, nýbrž spíše chcípne. Ne všichni, díky bohu, mají potřebu projevovat svůj názor už ráno v metru, ale jsou i takoví, a to pak jejich spolucestující musí snést pohled na velmi nepříjemné výrazy. Okázale se mračí na okolí a dávají najevo, jak moc nesnáší rána, jako by chtěli naštvat i ostatní pasažéry. Když se na mě podívají, tak bych je nejradši praštila. I když netvrdím, že bych taky občas ráno nejradši nezabíjela, když musím vstát tak brzo. Prostě všichni "milují" ranní vstávání, nemám pravdu?

3) Polo-spící

Myslím, že charakteristika bude naprosto stručná. Lidé, kterým se co 10 sekund zavírají oči, nejeví zájem o okolí, a když je otevřou, tak se pouze protáhnou, rozespale se rozhlédnou, na rozdíl od spících zjistí, na jaké jsou zastávce, a pak je zase zavřou. V mnoha případech tito cestující lehce spadnou do skupiny spících. Prostě většina skupin se tak nějak prolíná.

4) Nenasnídaní

Hlad se prostě těžko skrývá. A proč taky? Když v metru máte tolik času… Vídám spoustu takových, kteří jsou schopni celou cestu něco jíst. Častokrát mám pocit, že mají bezedné tašky a musím se smát. Dost lidí jezdí se sáčkem jídla v ruce, který si zrovna sehnali v nějakém stánku a postupně vyprazdňují jeho obsah. Není nad teplé koláčky nebo pletence, no ne? A kdo nerad sladké, má bagetu. Lidi prostě ráno mají hlad. No Nikki, teď si na to přišla!

5) Modelky

Pokud jste si mysleli, že ta dokonalost, co přijíždí do cílové stanice, už takhle dokonalá vyrazila, tak se pletete. Ráda vás vyvedu z omylu, protože každé ráno pozoruji několik manekýn, kterým stačí i deset minut k tomu, aby na sebe nanesly několik vrstev makeupu včetně rozjasňovače, tuny řasenky, tlusté černé linky a rtěnky. Jakmile si dodělají líčení (a to včetně obočí), přejdou na vlasy. Prostě se nenudíte ani minutu, když jim věnujete chvíli pozornost. Obvykle si vás vůbec nevšimnou, a pokračují ve svém vizážistickém díle, i kdyby metro neohlášeně zahnulo do Narnie…

6) Nešťastní

Jsou to lidé, kteří ve vás vyvolávají nutkavý pocit, že byste se jich měli zeptat, jestli jim můžete nějak pomoct nebo jestli něco nepotřebují. Předpokládám, že by to čistě teoreticky mohli být ti ze sekce "nenasnídaní", kteří s sebou nemají jídlo. Ale je to jenom odhad, samozřejmě.

7) Studující

Ne každý se stihne naučit všechno už den předem, takže to dohání ráno v metru. Obvykle si něco mumlají a co minutu se podívají někam "do dáli", aby si ujasnili, co se vlastně učí, a ověřili si, že si to pamatují. Většinou spadají do mladšího osazenstva ve vagónu. Ostatní s knihou v ruce spadají do další kategorie.

8) Čtenáři

Ti, co ráno nemají co dělat a ve svém volném čase nestíhají, vyplní ranní cestování knihou nebo časopisem. Nevím, co víc bych k tomu dodala, prostě když máte rozečtenou napínavou knihu - znáte to - chcete číst úplně všude… pořád. A velkou část pasažérů, co ráno čtou, tvoří novinoví maniaci. Noviny jsou přece základ dne! :D

9) Muzikomilové

Řekla bych, že tahle skupinka je asi nad všemi ostatními, protože minimálně polovina všech lidí má v uších sluchátka a poslouchají hudbu. A je jedno, jestli u toho jí nebo spí… Prostě hudba vládne všem. A máme tu další moudro dne.

10) Coffeeholici

Ať už jedou kolem Starbucks nebo kolem obyčejného metrového stánku s kávou v papírovém kelímku, neodolají. I já se mezi ně řadím. PŘEKVAPIVĚ. Protože horké kafe vám ráno dokáže zvednout náladu, a to minimálně o 20%. A navíc se vyhnete usnutí, což se hodí, pokud nechcete jet až do depa. Nezapomeňte, že každé procento rozjasněné nálady se ráno hodí!

11) Akční

U akčňáků nikdy dopředu nevíte, co budou dělat, protože střídají činnosti jako na běžícím pásu. Dokážou se s hudbou v uších najíst, nalít do sebe kafe, přečíst celé noviny a ještě se naučit nová anglická slovíčka, a to za necelých 15 minut. Občas sebou prostě musíte hodit, když zaspíte… Já jsem většinou v téhle skupince, ačkoliv některá rána věnuji pouze jedné nebo dvěma činnostem.

12) Rozhlížející se

Název vypovídá za vše, ne? Existují dvě podskupiny rozhlížejících se lidí. Ta první všechny kolem sebe okatě hodnotí a uvažuje, jestli se támhleté paní hodí boty ke kabátu a ta druhá prostě kouká kolem sebe, protože nemá co dělat. Je to jednoduché. Sledující člověk jsem byla i já, když jsem psala tenhle článek. Hold nikdy nevíte, proč se na vás někdo dívá. Tak se usmívejte, protože by se vám to mohlo hodit (a nebudete zařazeni do skupiny naštvaných). A navíc úsměv po ránu osvěží, věřte mi.

13) Mobiloholici

Předpokládám, že tohle slovo neexistuje, ale nějak nemůžu přijít na žádné vhodnější.... Takže už existuje. Od teď. Mobiloholici jsou vzorovou ukázkou dnešní společnosti. Dokáží celou cestu v metru strávit přilepení na displeji mobilu, občas i tabletu, nebo dokonce i psaním na notebooku. Prostě nemají co jiného na práci, a v určitých případech to i chápu. Co když třeba ten mladý pohledný muž potřebuje ráno dodělat něco do práce? Okay, to beru. Ale jinak? Tihle lidi do vás klidně vrazí i při nastupování, i při vystupování, a ani se neomluví. Vrrrr.

14) Povídaví

Tohle jsou většinou nějaké studentky nebo matky, co vezou děti do školky nebo do školy. A občas i páry. Celou cestu o něčem diskutují a pak se dělí na dva případy. Buď se obejmou, rozloučí a jeden z nich vystoupí, nebo vystoupí oba najednou a pokračují v debatě. Vůbec mi nevadí, jsem naopak ráda, že si někdo ještě s někým dokáže povídat, ale jen do té míry, než nezačnou být tak hlasití, že jim rozumím každé slovo. To se pak taky nedokážu tvářit nadšeně. Teda pokud se nebaví o něčem co mě vážně, ale vážně zajímá. Věřte mi, nechcete ráno poslouchat o mrkvi na zahradě a nové milence, když se máte učit.

15) Návštěvníci

To jsou přesně ti lidi, co nastoupí jen na jednu nebo dvě zastávky, takže je ani nestačíte začadit do nějaké skupiny a už jsou pryč. Nezávidím těm, co musí ráno milionkrát přestupovat… Ale návštěvníci jsou vlastně ti nejlepší spolucestovatelé, protože vás po ránu nestačí tak rychle naštvat a zase vystoupí a uvolní místo ve vagónu. Všichni ostatní je mají rádi. Když je ale úplně narvané metro, a oni nastoupí /i když jen na chvíli/ tím způsobem, že všechny za sebou namáčknou dozadu na ostatní ještě víc, než už jsou, nikdo se na ně - překvapivě - neusmívá.

16) Neutrální

To jsou ti, kteří vypadají, jakože přemýšlí, nebo nevypadají vůbec nijak. Snílci s otevřenýma očima koukající se do jednoho bodu. Ti jen sedí nebo stojí a jinak nedělají vůbec nic. To já nedokážu být ráno tak v klidu, samozřejmě pokud nespím.

Jasně, že je asi více skupinek, i vy byste určitě vymysleli další, ale já už jsem toho napsala dost. Dokážete se do nějaké z těchto kategorií zařadit? A do jaké? Budu ráda, když mi dáte vědět, protože jsem se s tímhle článkem vážně patlala. Víte, jak je těžké přesvědčit můj mozek, aby pořádně myslel UŽ ráno? Skoro nemožné! Mějte se krásně a všem, kteří ráno jezdí delší trasy metrem, přeji pevné nervy!





All those bitches.

10. august 2016 at 0:56 | Nikki Allen |  My point of view


Řekla bych, že to dělám tak jednou za půl roku. Možná i jednou za rok. Prostě málokdy. A obvykle v noci. A pořád vlastně nevím proč. Zastávám motto, že je dobré vědět, jak vypadá tvůj nepřítel. Právě mě to napadlo, hah. Ale evidentně jsem na to kápla. Konečně mám racionální důvod k projíždění facebookových profilů lidí, které nenávidím jsem nenáviděla. (Snažím se myslet optimisticky!) Všech lidí, co mi nějak ublížili, se kterýma jsem se pohádala, a pak už s nimi nikdy nepromluvila, všech těch sviní, které mi nějakým způsobem kazily život. Od školky. Vážně. Pamatuju si všechna ta jména a dokonce i jejich přezdívky. Nemám sebemenší problém naťukat těch pár písmen ve správném pořadí do okénka "hledat" a prohlédnout si všechny jejich fotky a příspěvky, ke kterým se jen dokážu dostat. Tomuhle říkám "pamatovák" - no ne?

Abych vás vyvedla z omylu - nedělám to pro to, že bych se tím pořád trápila nebo že by mi ti lidé chyběli - to zdaleka ne, tím si buďte jisti - ale proto, že se chci pobavit. A taky chci vědět, jak vypadají, abych se jim mohla elegantně vyhnout, kdybych je potkala. Díkybohu jsem to zatím potřebovala jen jednou (a se svým štěstím jsem o toho člověka málem zakopla, takže si mě všimnul, že jo). Nemá cenu předstírat, že mě u některých nepřepadnou i ty dobré vzpomínky, a že mě nemrzí, co se stalo. To samozřejmě… Ale taky bych vám lhala, kdybych tvrdila, že bych z nich většinu nevyměnila za zrnko kukuřice kávy nebo za plátek šunky. A k té zábavě - je fakt vtipné vidět, jak se hlupáci časem mění v to, co kdysi křičeli po druhých.

Tak třeba nechápu, jak jsem se mohla nechat terorizovat tou blonďatou manipulátorkou… Dobře, uznávám, bylo mi osm, a byla jsem celkem naivní. A taky nechápu, jak jsem mohla té okaté brunetě odkývat, že budeme nejlepší kamarádky navždycky. Děti jsou tak pitomoučké, až to bolí, ale já už se musím jenom smát - a naprosto upřímně, nikoli sarkasticky - jsem neuvěřitelně ráda, že jsem se těch lidí zbavila. Nikki dospěla, halelujah! Nejlepší věc, která se vám může stát, je odhalit vaše nepřátelé dřív, než je příliš pozdě. Jedna věc mi však ulpěla v hlavě. Jak mohl z toho nejodpornějšího kluka, co jsem kdy znala, vyrůst takovej frajer? Nepochopím prostě. A musím uznat, že jedna z těch oveček má opravdu bezvadný vlasy. Ale co jí z toho?

Lidi se mění, ale něco zůstává napořád… Špatná vzpomínka nebo i nějaká maličkost zakořeněná v hlavě kohokoliv může napáchat takové zlo… Čím dál tím víc pozoruju, že lidé mají v hlavě všechno z minulosti pečlivě "oštítkované". Už si sice nepamatují, kdo jsem, co se stalo, a jak jsme se poznali, ale ví, že mě nemají rádi, a to je pro ně nejdůležitější. Tenhle systém funguje jednoduše - kdyby mě viděli, vyskočí jim v hlavě upozornění: "Tuhle nesnáším, pryč s ní." I když už vlastně ani neví proč. Přijde mi to celkem politováníhodné, že si lidé pamatují radši to špatné, než aby si pamatovali to dobré. Já to mám naopak. Jasně, že si pamatuju ty zásadní nedobré věci, co se odehrály, ale spíš jsem je udupala někam na dno a zbytečně tím sama sebe neštvu. Musím si přece v mysli nechat kapacitu na aktuální věci, ne?

V poslední době jsem si udělala opravdu radost jednou záležitostí. Narazila jsem na člověka, který vážně nevypadal potěšeně, že mě vidí. Začal mi vykládat všemožné špinavosti o našem "vztahu" někdy před spoustou let na škole a prakticky mi vynadal a osočil mě za všechno možný. Z očí do očí. A bylo evidentní, že se známe že jsme se znali, protože mě oslovoval jménem a věděl i pár drobností z mojí minulosti. Já jsem chvíli poslouchala a pak jsem se zářivě usmála. "Promiň, ale já si tě nepamatuju." A byla to čistá pravda. Prostě už jsem toho člověka natolik vytěsnila, a uznala ho v mém životě za nepodstatného, že jsem si nedokázala vzpomenout na jedinou větu, slovo, vjem… Na nic. Neměla jsem tušení, s kým mluvím. Byl to pro mě úplně cizí člověk, což ho, samozřejmě, hrozně naštvalo, protože se zřejmě pořád topil v těch hloupých křivdách z minulosti. Celkem chudák, no. Začal se vztekat a syčet. Jo, fakt začal syčet. Naprosto klidným a vyrovnaným tónem jsem ho umlčela větami: "Pro mě už neexistuješ. A nemáš právo mě soudit podle minulosti, já už v ní totiž nežiju. Snad se z toho brzo dostaneš." Potom jsem se rozloučila, otočila se, a s veselou náladou jsem opustila místnost, při čemž jsem ho nechala brblajícího za sebou. A upřímně - je mi úplně jedno, že si myslí, že jsem lhala. Pro mě je to uzavřené a ten fakt, že tohle dokážu, mě činí neuvěřitelně šťastnou.

Abych uzavřela téma, čas od času si připomenu všechny tyhle lidi - ty, které si pamatuju, samozřejmě - abych si osvěžila vzpomínky a uvědomění, z čeho všeho jsem se už v životě dokázala vyhrabat. Dává mi to sílu, že to dokážu znova. A jsem si jistá, že přijde den, kdy si dokážu vybavit maximálně tři jména a ten zbytek bude prostě jenom minulost proměněná v mlhu. Každý máme svoje způsoby. Tenhle se mi celkem osvědčil, a i kdybych si řekla, že to neudělám, beztak se k tomu za rok zase dopracuju. Dneska jsem si na to vzpomněla, protože jeden z těchto lidí se ukázal jako aktuální přítel jedné z mých nynějších kamarádek a celkem se mi zježily vlasy, když mi došlo, co o mně bude vyprávět. Naštěstí ona patří mezi ty inteligentnější - a názor na lidi si dělá sama, ne z pomluv druhých. Takhle by to mělo být. Každopádně, svět je malej, to nemůžete popřít.

Je jen na vás, jakou cestou se vydáte.





Pretty Little Liars || Review

8. august 2016 at 14:29 | Nikki Allen |  Shows


V dnešní době nemít několik oblíbených seriálů rovná se společensky divnému člověku. Mezi mé TOP seriály patří show Pretty Little Liars. (A další, o kterých vám řeknu jindy.) Čím víc lidí nalákám na sledování tohoto seriálu, tím lépe se budu cítit, hah. A to že už jsem jich nalákala hodně. Věřte nebo ne, PLL nelze soudit podle obsahu čítajícího jeden odstavec. Prostě ne. Pokud jste neviděli minimálně celou sérii (momentálně běží sedmá) tak mi nezkoušejte odporovat. Nedávno jsem kamarádce sebevědomě řekla, že koho lhářky jednou schvátí, už ho nikdy nenavrátí. A ono se to dokonce i rýmuje. A mimochodem je to pravda.

Pokud se chcete smát, chcete brečet, chcete doufat, chcete se bát, chcete mít husí kůži a zároveň se cítit jako v jiném světě, chcete zažít dobrodružství, chcete se vztekat a vzápětí dojímat, chcete mít téma, o kterém můžete dlouhé hodiny vyprávět, chcete v tajemném napětí čekat, co se stane dál, chcete se zamilovat, chcete se nenudit, chcete se bavit, chcete být nadšení, chcete být příjemně v šoku, chcete cítit obdiv a být natěšení, chcete být šťastní a tančit po pokoji se slovy "Konečně! Konečně!", chcete trávit čas nějak smysluplně? (Ufffff, to jsem si dala! Takhle dlouhé souvětí, bože.) Potom si dočtěte tenhle článek a jděte si pustit první díl. Nebo v lepším případě ten nejnovější, pokud už PLL sledujete. Myslím si, že pokud toužíte milovat, tenhle seriál vám dá víc, než očekáváte.

Nikdy jsem neměla moc ráda psaní recenzí, protože obvykle zvládnu vyspoilerovat celý děj během pět seti slov, ale teď je to jiné. Nedokážu vám říct kompletní obsah, ani kdybych chtěla. V každém díle se řeší tolik věcí, v každých čtyřiceti minutách se odhalí tolik tajemství (nebo vzniknou nová) a zazní tolik geniálních výroků, že kapacita mozku je tím zahlcena i když jedete autobusem a absolutně není možno shrnout obsah do jednoho článku. Už s popisováním jednoho dílu bych měla celkem problém, protože mi každá scéna přijde důležitá.

Prolhané krásky (v anglickém originále Pretty Little Liars - dejte, prosím, na mě a koukejte se s titulky, protože v dabingu většina věcí vůbec ne(vy)zní tak, jak by měla a hlasy v originále jsou famózní!) je americký televizní seriál, vysílaný televizní stanicí ABC Family. Je inspirovaný stejnojmennou knižní sérií Sary Shepard, která v českém překladu vycházela pod názvem Roztomilé malé lhářky. (Čeští překladatelé mají asi stejný problém jako čeští dabéři, tak to prostě neřešte. Věnovat se PLL zásadně v angličtině je nejlepší možné řešení.) První díl seriálu měl premiéru 8. června 2010. Momentálně běží 7. série. Já jsem se tedy pustila i do čtení knih, ale to už vyloženě z absťáků, kterými jsem procházela, když jsem musela každý týden čekat na nové díly nebo - nedej bože - přetrpět půlroční pauzu mezi sériemi.

Pro pochopení děje je nejlepší podívat se na 1. díl. Věřte mi, nebudete litovat. Je to necelá hodinka a uděláte si obrázek o jednom z nejslavnějších seriálů současnosti, který sklízí jedno ocenění za druhým. A taky vás zřejmě zaujme natolik, že budete prahnout po pokračování a přece jen se podíváte na všechny zbývající díly. Ale to jste neslyšeli!

Děj popisuje životy několika dívek (a dalších desítek postav) z městečka Rosewood v Pensylvánii. Aria Montgomery, Spencer Hastings, Hanna Marin a Emily Fields jsou kamarádky od školy. Jejich leadrem bývala Alison DiLaurentis, překrásná, populární a obávaná queen bee, která má na všechny z nich tolik tajemství, kolik jen člověk dokáže znát, a také toho náležitě využívala. Když byla Ali oficiálně prohlášena za pohřešovanou a následně za mrtvou, začaly se v životech jednotlivých lhářek dít neuvěřitelné věci. Nehledě na to, že se zdálo, že Alison stále žije a ze všech si dělá jenom legraci. Kdo je tajemná postava skrývající se za podpisem -A, která posílá zprávy zásadně z neznámého čísla a rozhodla se rozpoutat peklo? A jak je možné, že zná všechna ta tajemství? Odpověď vám neřeknu, protože jsem na ni trpělivě čekala několik let, ale můžu vám garantovat, že pokud to zjistíte sami, budete se cítit fakt slavnostně.

Jak říkám, tenhle seriál mi dal mnohem víc, než jsem od něj čekala. Víc, než jsem vůbec mohla čekat od něčeho z televize. Moje první zmínka o PLL byla něco ve stylu "Na tu blbost se nikdy koukat nebudu" a dneska? Nedám na tu blbost dopustit. Strávila jsem desítky hodin sledováním báječné show, která mě tak trošku hodně i změnila. Nejvíc z postav mě asi ovlivnila Alison, kterou jsem si zamilovala hned v první epizodě, ale velký vliv na mě měla i Spencer. Jsou pro mě velkou inspirací pro život, a i když to může znít divně, za ty roky strávené s nimi jsem jakoby dospěla. Mám pocit, jako bych ty holky znala. Od té doby, co sleduju Pretty Little Liars jsem více všímavá a obezřetná, rychleji se rozhoduji a taky jsem se dost zlepšila v angličtině. Jo, a taky jsem si koupila červený kabát, ale to nepochopíte, dokud se nepřekoukáte několik sérií. (Vsadím se, že jsem vás teď nalákala, že?) Občas se přistihnu, že uprostřed děje začnu blábolit "No to snad nemyslíš vážně, Ali, takhle to přece nejde!" nebo "Otoč se, otoč se, stojí za tebou…" Pokud jste schopni a ochotni nechat se překvapovat a dát šanci něčemu novému, tohle je výzva. A prosím - udělejte mi tu laskavost - koukejte se od prvního dílu. Ať už online nebo si to stáhněte, neopovažujte se začít někde uprostřed druhé série. Tohle by vám neprošlo. A hlavně byste neměli šajna, o co jde.

Za tým mých milovaných charakterů budu kopat, dokud budu moct. Herci jsou vybráni velmi pečlivě a musím říct, že podávají neuvěřitelné výkony. Hlavně hlavní postavy si nelze nezamilovat, protože takové herecké talenty se hledají opravdu těžko. A ti krásní kluci, bože! Když se dívám, připadám si výjimečně a speciálně. Jsem hrozně ráda, že jsem tenhle seriál objevila a občas se z nostalgie koukám znova na první sérii, abych si osvěžila paměť. Po těch letech mi to všechno tak krásně zapadá! A jedno upozornění - pokud rádi "shippujete" páry, tohle je show přímo pro vás. A pokud ne, tak si myslím, že začnete. Pak se mi ozvěte. Hihi. Stejně tak jako jsem dneska já vděčná kamarádce, která mě donutila podívat se na prvních pár dílů, tak budete možná jednou vděční vy mě. Nejsem si tím stoprocentně jistá, ale jsem si skoro jistá, a to je co říct.

Na první recenzi jsem celkem spokojená, ačkoliv bych mohla psát další hodinu, dvě, tři… Snad jsem se moc neopakovala a navnadila vás pro sledování. Pokud se koukáte, dejte mi vědět vaše nejoblíbenější postavy a klidně i nějaké postřehy. Pokud se řadíte mezi začátečníky, vyvarujte se sledování PLL na sociálních sítích, protože byste si vyspoilerovali důležité momenty a to přece nechcete. Ta překvapení, spousty otázek a nevyřešených záhad jsou na tom všem totiž nejlepší.

Pokud si pořád myslíte, že by to byla ztráta času, povím vám, že vidět Keegana Allena bez trička za to opravdu stojí. A teď už se odporoučím.





And now what?

6. august 2016 at 14:14 | Nikki Allen |  Nikki Allen


Jeden z nejhorších momentů, které můžete doma zažít… Chvíle, kdy většina z vás začne panikařit. (A já začnu psát ve verších, aniž bych se musela snažit.)

Vypadne internet. Odpojí se WiFi. Nefunguje připojení k síti. Požadovaná stránka neexistuje. Říkejte tomu, jak chcete! Určitě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že tyhle chvíle přímo nesnáším. Proto jsem se rozhodla věnovat pár odstavců tomu, co dělat, když nejde net. A teď nemyslím, jak ho zprovoznit (to bych vám pěkně kecala, protože já většinou jenom vypojím všechno z proudu a znova to tam nastrkám, doufajíc, že to bude fungovat), ale jak se zabavit lepší činností, než modlením se, aby znova naskočil a vaše rozdělaná práce byla uložená.

Zklidněte mysl hlubokým dýcháním (prosím, tohle vážně není článek o meditaci, ale já sama vím, že dýchání je celkem podstatný, no ne snad) a zkuste se u toho nezadusit, jako já. Prostě dýchejte. (Nemohla jsem to napsat hned?)

Jděte si udělat kafe. Kofein je lék na všechno. A pokud nepijete kávu, tak za á, jste divní, a za bé, si uvařte čaj. Vyhrajte si s našleháním mléčné pěny do latte nebo chvíli inhalujte lahodnou vůni vanilkového sirupu do cappuccina. Pokud doma nemáte vanilkový sirup, jděte si ho koupit. Jsem si skoro jistá, že než se vrátíte z nákupu, při němž se zatouláte i do oblečení, knížek a potravin, už vám bude fungovat internet.

Ukliďte si stůl. Pokud pracujete na notebooku / počítači na stole, určitě na něm máte nějaký nepořádek. Rozsypané papíry, nezavřené tužky, zamotané sluchátka nebo špinavý talíř od sušenek na stole nemají co dělat! Když pracujete s internetem, nevěnujete těmto maličkostem čas, tak teď je ten správný moment, kdy se konečně zvednete a půjdete ten špinavý talíř umýt, rozmotáte ty sluchátka atd. Vsadím se, že najdete i ty poznámky, které jste ještě před hodinou hledali.

Protřiďte si fotky a prohlídněte si je. Tohle je z mé vlastní zkušenosti. Mám na ploše hafo složek s názvy "protřídit" nebo "neprotřízené fotky", na které nemám čas, funguje-li mi internet. A vy… Na co tolik fotíte, když si vaše fotografie tak málo prohlížíte? Spolehlivě tím zabijete čas, zasmějete se a zvednete si náladu. Řekla bych, že je to statisticky dokázáno, ale právě mě to napadlo, tudíž to nemůžu tvrdit s jistotou.

Zavolejte přátelům. Pokud není jedna ráno nebo nežijete na cizí planetě, určitě se najde někdo, koho jste už dlouho neslyšeli a zároveň si můžete postěžovat na tu příšernou kvalitu věčně vypadávajícího internetu. Myslím, že vám většina lidí porozumí.

Chápu, že když vám nejde internet, nemůžete si vygooglit "co dělat, když nejde internet," a právě proto je dobré mít pár nápadů v zásobě. No nejsem to ale hlavička? Slušelo by se, abych vám řekla něco jako: jděte si zaběhat, vyluxujte nebo přečtěte si knihu, ale každý má jiný vkus, že jo. Jsem vám příznivě nakloněna, jste-li zrovna v té náladě "zůstanu doma za každou cenu, ale uklízet nebudu", to je přece úplně normální. Pokud se vám chce jít běhat, tak jděte, konec konců, taky se občas dokopu. A kniha je vždycky dobrý nápad, ale pak se vám taky může stát, že u ní zůstanete, i když internet už půjde, protože se do ní ponoříte tak hluboko, že vám bude nějaký mail absolutně ukradený. Což je vlastně v pohodě, takže chill. Nikki, co to meleš? Bože, spolupráci s touhle ukecanou holkou jsem ve smlouvě neměla. Aha, já vlastně mluvím o sobě. Uaaaaaah.

Já osobně, když nejde internet, zasednu k učebnici angličtiny a udělám si jednu lekci. Občas i čtyři. Někdy se to udělat musí a navíc to patří mezi mé nejmilovanější koníčky. Nebo si pustím nějaký ten stažený film na odreagování. Nebo píšu (pohledy, články, knihu, to je jedno). Vlastně většinou píšu. Nebo si zpívám, skládám texty nebo se učím. Nebo něco PLÁNUJU. Ale ze všeho nejdřív, samozřejmě… kafe. To už snad ani nemusím zmiňovat, ne?

No, snad jsem vám alespoň trošku napověděla a budete mi v budoucnu vděční. A nezoufejte, pokud se vám nějaká z aktivit zalíbila, tak ji můžete podniknout, i když internet normálně funguje. No teď jsem na něco přišla! Mějte se a dejte mi vědět, co děláte vy, když nejde internet?

PS: Tento článek vznikl zrovna v půlhodince, kdy si internet dal pauzu na oběd a já se hrozně nudila. Takže další tip: PIŠTE, PIŠTE, PIŠTE!

PS č. 2: Pokud čtete tento článek, tak už asi překvapivě připojení funguje, ale ve chvíli, kdy jsem tohle dopsala, internet pořád nešel. Právě jsem se přistihla, že šeptem útočím na blikající modem: "Funguj, funguj, funguj, prosííííííím, funguj!" No jo, zoufalka. S tím nic nenadělám. Prostě se budu bavit s mojí technikou, i kdybyste nechtěli.




Planning.

4. august 2016 at 11:07 | Nikki Allen |  Nikki Allen


Už dlouho si plánuju, že napíšu článek o tom, že si nedokážu představit život bez plánování, mapování a "archivování". No vážně! Jsem ten typ člověka, který sice má rád překvapení, ale jen některá, chová se spontánně, ale jen občas, je schopen jet do cizí země a vystoupit na random stanici metra, ale miluje mapy a je schopen hodiny sedět a naplánovat si celou trasu. Prostě miluju plánování.

Miluju tvoření "to do" listů. Můj stůl je plný papírků popsaných absolutně vším, na co nechci zapomenout. Mohla bych s nimi tapetovat. Já totiž brutálně nesnáším, když na něco zapomenu. Mám tuny bloků popsaných nápady a plány do budoucnosti. Mám krabice informačních letáčků. Jen tak, prostě pro jistotu, kdyby se mi někdy hodily. Zabírá to celkem dost místa, to vám musím říct. Každý měsíc se pečlivě starám o svůj wishlist a kdykoliv se blíží prázdniny, nadšeně usednu k prázdnému papíru a sepíšu si všechno, co chci udělat, stihnout a zvládnout, kam chci jet a kolik můžu utratit.

Když někam jedu, první hledám informační centrum a ptám se po mapách, abych přesně věděla, kam jdu a nezapomněla na žádné zajímavé místo. Svojí cestu do Ameriky (která by se mimochodem měla konat až za 3 roky) plánuju už kolem 20 měsíců. Dělám si finanční rozpisy - kolik mám, kolik jsem utratila a za co, kolik si vydělám a za co, a taky účel šetření. Prostě - ve zkratce - sepisuju a plánuju absolutně všechno, co se sepisovat a plánovat dá. Skoro všechno u mě má tři fáze: plánování, samotná akce, a nakonec následuje mé oblíbené uložení do "archivu" - ať už se jedná o vzpomínky, článek, zápis do deníku nebo fotky. Hrozně ráda si ukládám vzpomínky, a pak se mezi nimi prohrabuju, a říkám si, jak skvěle jsem to naplánovala.

Když říkám, že jsem perfekcionista, nemyslím tím, že nesnesu neumytý hrnek ve dřezu. (Nádobí jsem schopná nemýt, dokud je ve skříni cokoliv čistého, co se dá použít.) Myslím tím to, že se můžu klidně vsadit, že málokdo z vás má doma tolik papírů jako já. Popsaných papírů. Když si něco naplánuju, jsem klidnější, více se na všechno těším a taky tu danou věc prostě prožívám déle, už předtím, než se opravdu děje. Jestli mě chápete… Kdykoliv mě napadne něco, co chci, musím, měla bych nebo na to prostě nechci zapomenout, nebo si někde něčeho všimnu, hned si to napíšu. A když se nudím, jsem schopná několik hodin sepisovat místa, kam se chci podívat nebo se snažím vytvořit si nové cíle. Často si taky heslovitě napíšu, jak se chci chovat nebo s kým už jsem dlouho nebyla venku. Na mém "to do listu" na tyto prázdniny jsem napsala 6x tu stejnou větu, vždy jsem jenom změnila číslo. Podívat se na celou 1. Sérii Game of Thrones. Podívat se na celou 2. Sérii Game of Thrones… A tak dále. Prostě jsem nebyla líná napsat to šestkrát, abych byla se svým grafickým plánem na léto spokojená. Občas se nechápu.

Přála bych vám moje každoroční "třídění poznámek" (moje mamka už pro to má jiný název "nekončící teror způsobený celoročním psaním" - a to je ten slušnější název!) - to je akce, která se skládá z litrů kafe a spousta-hodinového bdění (loni jsem to dotáhla na 26 hodin), ať je noc či den, kdy sedím uprostřed pokoje, ABSOLUTNĚ VŠUDE kolem mě jsou haldy papírů, papírků, bloků, bločků, sešitů, útržků, lepítek, letáčků, map, vystřižených obrázků, vytisknutých textů, deníků, slovníků, příruček, pohledů, časopisů, fotek, barevných "CAPS LOCK" nápisů "Přihlásit se na všechny maily alespoň jednou za týden", katalogů, čmáranic a všeho, na co (nebo do čeho) se dá psát, a já se snažím všechno si to pročíst, roztřídit, určit, co ještě budu potřebovat a co ne, archivovat to, co už není aktuální, přepsat to podstatné na jiné papíry nebo do jednoho sešitu, vyhodit to, co už nebudu potřebovat a narvat do krabic, šanonů, desek a folií ten zbytek. Obvykle po téhle akci prospím tak 16 hodin a jsem na sebe extrémně pyšná. (Asi jako po napsání tohohle souvětí a mnohem víc.) Vždycky si říkám "příští rok se na to vykašlu, už nikdy nepopíšu tolik papírů," a za rok si to říkám znova.

Nejradši plánuji cesty. Když někam jedu (NEBO chci jet), jsem schopná nad plánováním sedět hodiny. Pročítám všechno k danému místu na internetu, dělám si poznámky, sháním mapy a informace, sepisuju detaily. Tohle je jedna z aktivit, které mě dokáží zabavit asi na nekonečně dlouhou dobu. Moc jich není. Když se zamyslím nad tím, jak dlouho už plánuju jenom pobyt v NYC, který ani nevím, kdy bude, mám pocit, že mi bouchne hlava. Z paměti vám anglicky vyjmenuju minimálně 200 různých míst z města a památek, aniž bych se zastavila, a kdybyste viděli moje rozpisy, asi byste mě poslali na návštěvu do cvokárny. Pokoušela jsem se dokonce z prdele naučit jména všech metro stanic, ale to mi nevyšlo. Heh.

Úplně stejnou láskou oplývám k archivování vzpomínek na cestování. Prakticky cestováním žiju, užívám si hrabání se v tisících fotek a v sepisování toho, kde jsem všude byla a co jsem tam zažila. Jsem schopná hodinu (a víc) bez proluk básnit i o naprosto obyčejné jednodenní cestě do Hradce Králové. Nejideálnější povolání pro mě je něco jako "profesionální turista" nebo "cestovatel a spisovatel". Doufám, že něco takového budu dělat, jinak se ze mě v práci zaměstnavatel asi posere zblázní.

Bez plánování bych byla asi pěkně v háji, a to hlavně ve škole. Kdybych si každý týden pravidelně nekompletovala všechny úkoly, resty a poznámky na další týden a vlastně všechno, nebyla bych schopna ani určit, jestli se mám vůbec něco učit nebo ne. A o mých technikách na učení ani nemluvím. O tom bych mohla taky napsat článek, ne? Zrovna včera jsem našla pod klavírem zelený papírek popsaný slovy: "Dědické právo upravuje přechod majetku, ale i dluhů zůstavitele na oprávněné dědice. Jde o tzv. dědickou sukcesi, nebo-li dědické právní nástupnictví. TEST PŘÍSTÍ TÝDEN!" Z druhé strany bylo napsáno "vyžehlit košile a najít ztracené plavky!"

O plánování bych mohla fakt psát hrozně dlouho, ale už teď jsem na tisíci slovech, takže bych se asi měla trošku krotit. Prostě jsem spokojená, když mám všechno naplánované. Hrozně mě to baví, bezvadně to zahání nudu a hodně mi to pomáhá v životě. (Tohle zní fakt psychologicky, nemyslíte?) Na tohle téma se tu asi občas něco objeví, tak mi dejte vědět, jestli také plánujete a v jaké míře.

Jo - a ještě bych vám chtěla říct, že nemám problém se spontánností, ale než se do ní pustím, naplánuju si ji. Jsem naprosto free člověk a když si naplánuju, že příští týden nebudu plánovat a budu dělat všechno, co se mi zrovna zachce, tak to taky udělám. Ale všechno chce bezpečnostní opatření, že jo. Mé bezpečnostní opatření pro život je plánování. A hodlám v tom pokračovat.





Where to go next


Nobody can go back and start a new beginning,
but anyone can start today and make a new ending.

[Nikdo se nemůže vrátit a vytvořit nový začátek,
ale každý může začít dnes a vytvořit nový konec.]